Co je tedy účelem životního pojištění? Je to především zajištění těch, kteří jsou na pojištěném finančně závislí. Od toho se odvíjí jak odpověď na otázku, kdo si má životní pojištění sjednat, tak i na jakou částku se pojistit. Vyplacená suma by měla ideálně pokrýt tři roční příjmy pojištěného, to znamená, že by měla na tři roky finančně zajistit toho, kdo na něm byl finančně závislý. Za minimum lze považovat zajištění na jeden rok. Životní pojistky uzavřené na částky několika desítek tisíc korun tedy svoji funkci rozhodně nesplní.
V úvahu je ovšem nutné vzít také finanční závazky pojištěného v podobě nesplacených úvěrů. Ty by měla životní pojistka pokrýt také, tedy umožnit jejich jednorázové splacení v případě úmrtí toho, kdo úvěr splácel. Častou chybou je, že se životní pojistka uzavřená původně na krytí finančních potřeb rodiny použije k zajištění úvěru. V případě úmrtí pojištěného je pak sice splacen úvěr, ale pro rodinu již nezbude nic. Úvěry je proto třeba zajišťovat samostatně, nejlépe čistě rizikovými (nespořicími) produkty životního pojištění, ideálně pak s pojistnou částkou klesající tak, jak klesá nesplacená výše úvěru. Takové produkty jsou běžně k dispozici u většiny pojišťoven.
Častou námitkou proti životnímu pojištění je to, že dotyčný disponuje dostatečným majetkem, který rodinu v případě jeho úmrtí zajistí. Musíme si ovšem uvědomit, že zatímco životní pojistka je vyplacena velmi rychle, dědické řízení může přístup rodiny k majetku značně oddálit. Pokud má navíc majetek podobu nemovitostí či firmy, komplikuje situaci potřeba majetek prodat, aby rodina získala potřebnou hotovost. I v těchto případech může být tedy dobře nastavená životní pojistka velmi užitečná, a to právě díky rychlosti, s jakou se rodina k zajištění dostane.
Kdysi bývalo v reklamních kampaních životní pojištění označováno za „takové lepší spoření“. Daňové zvýhodnění se rovněž vztahuje pouze na pojistky, které jsou spojeny se „spořením“. To velmi často vede k mylnému závěru, že každá životní pojistka by měla současně spořit, a to pokud možno co nejvíce. Důsledkem je minimalizace pojistných částek a ztráta původního účelu tohoto produktu.
Optimální je tedy sjednat více životních pojistek – těch „spořicích“ maximálně do výše státem nabízené daňové úlevy (1000 Kč pojistného měsíčně) – a zbytek pak řešit relativně levnými, čistě rizikovými produkty. A když už se rozhodneme vše řešit jediným, například investičním životním pojištěním, pak bychom měli myslet na to, že jde zejména o pojištění a využít na maximum nabízené možné krytí rizik po dobu, kdy je na nás někdo finančně závislý nebo máme nesplacený úvěr. *
O autorovi| Petr Šafránek, AFIZ ČR
