O Anně Šabatové si můžete myslet leccos. Pro jedny je profesionální kverulantkou, jež byla i ve vládní funkci věrnější své agendě než svému státu. (V česko-kanadském sporu o příčiny romské emigrace psala do Kanady, že Romové u nás jsou utiskováni.) Pro jiné je poslední osobností ve vládní funkci, jež si uchovala disidentský étos – za lidská práva bojuje stylem padni komu padni. Nicméně její odchod z vládní rady pro lidská práva klade obecnou, systémovou otázku: Potřebují vládní, finanční či byznysové instituce disidenty? Mají pro ně osobnosti typu Šabatové význam?
Kdo hned odpoví, že ne, ať se rozhlédne po průšvizích ve světě za poslední dva roky. Potřeba disidentů, tedy lidí, kteří uvažují proti většinovým stereotypům (foukají proti větru, říká Václav Klaus), je teď pevnou součástí veřejné debaty na Západě. Jak mohl makléř Bernard Madoff zpronevěřit 65 miliard dolarů? I proto, že na disidenty typu Harryho Markopolose, kteří před ním varovali, nebral nikdo zřetel. Americká komise pro cenné papíry si to uvědomila až ex post.
Jistě, Šabatová není Markopolos. Je ukotvená v chartovním disentu, což leckomu nevoní. Ale to neznamená, že disidentsky uvažující lidé nejsou zapotřebí. Levicově liberální New York Times si drží konzervativního komentátora Davida Brookse. Pravicově liberální ministr Vít Bárta zaměstnal alternativního „divočáka“ Miroslava Patrika. Proč? Aby opozici neschytávali zvenčí, ale pěstovali si ji doma.
Šabatová je z jiného těsta než premiér či Roman Joch. Ale chce-li mít vláda vnitřní oponenturu dříve, než to schytá od opozice, dříve, než bude hasit průšvihy, ať vyhledává lidi uvažující disidentsky. Za riziko občasného kverulantství to stojí.
