Moje teta si před časem dala práci a podle starých dokumentů a křestních listů zpracovala genealogii naší rodiny, jdoucí až k přelomu 18. a 19. století. Žádná šlechta se tam neobjevila, maximálně sedláci, nejčastěji ale domkáři a podruhyně. Přesto či právě proto je tento dotyk s minulostí velice zajímavý.
S událostmi první světové války se historie našeho rodu střetla už daleko výrazněji. Nejstarší bratr mého dědečka přešel v roce 1915 do ruského zajetí a 15. června 1916 vstoupil do formujícího se československého vojska na Rusi. V jeho řadách pak coby jedenadvacetiletý důstojnický čekatel velel spolu s kamarádem Kašparem četě útočící v první linii zborovské bitvy. Útok měl původně vést zkušený podporučík Jan Syrový, pozdější ministr národní obrany Československé republiky. Nepřátelská palba ho však zranila ještě před bitvou, a mladí absolventi důstojnické školy ho tak museli zastoupit. Úspěšná akce stála oba dva život.
Také druhá světová válka si s životy mých předků krutě pohrála. Bratranec mé prababičky, ředitel příbramského gymnázia Josef Lukeš, byl během heydrichiády zatčen a popraven kvůli známé větě, pronesené před studenty, že zabít tyrana není zločin. Jeho osud později inspiroval Jana Drdu k povídce Vyšší princip.
Životní příběhy jsou neopakovatelné a každá autentická vzpomínka nám může pomoci lépe pochopit dobu, ke které se vztahuje. Slouží také jako dorozumívací kód mezi vrstevníky – ti se často poznávají podle toho, jak vzpomínají na určitou událost. Je i poučením pro budoucnost, třeba proto, že ze způsobu vyjadřování konkrétního člověka poznáte, jak asi dotyčný přemýšlí.
Jde zkrátka o téma, které úzce souvisí s komunikací. Proto se mi líbí, že si je za své vzala pětice lidí z komunikačního průmyslu. Kdybych měl hlasovat pro to, jaký marketingový projekt považuji za smysluplný, zvednu ruku pro Kolektivní paměť.
O autorovi| Jaroslav Krupka, editor LN
