Názor, že každá cena je dobrá, jelikož propaguje divadlo zatlačované na okraj agresivnějšími a mediálně lépe se prosazujícími druhy umění, je scestný. Když se totiž podíváme do zákulisí některých cen, s nimiž operují média i jejich nositelé, zjistíme, že principy, podle nichž se vybírají, jsou všelijaké. Zpravidla netransparentní a často založené na osobních prioritách a bohužel také i animozitách. Ceny Thálie jsou tímto pověstné a pochopitelně není moci, jak to změnit. Těžko může někdo něco nařizovat profesnímu sdružení herců - Herecké asociaci, aby vybírala jinak než podle svého gusta.
Je ale možné mechanismy jejího rozhodování podrobit kritice. Diskrepance jsou patrné u ocenění za celoživotní mistrovství, kde je až příliš markantní, jaké osobní vazby toho či onoho pojí. Což neznamená, že by všichni laureáti tuto poctu obdrželi neprávem. Občas se ale někdo neovládne a dá své rozčarování najevo. Činovníci asociace ovšem pak musí takové poznámky unést. Jako letos, když si Boris Hybner povzdechl, že svou cenu zřejmě obdržel za prodělanou rakovinu.
Konkrétních případů, kdy měl cenu umělec dostat dávno, ale přednost měli kamarádi, je řada. Například na jednu z nejvýznamnějších hereček českého poválečného divadla Marii Tomášovou došlo až vloni, zatímco o šest let dřív bylo celoživotní mistrovství přiřčeno Věře Tichánkové, jejíž divadelní působení zdaleka nebylo tak důležité. Zřejmě nikdy nedojde na Lubu Skořepovou, Vlasta Chramostová si také musela počkat a za Josefem Karlíkem, významnou osobností brněnského jeviště a aktérem tamější vynikající brechtovské éry, letos cena putovala na věčnost, i když ji mohl dostat už dávno (předseda Herecké asociace ovšem byl jiného názoru, když pravil: jsem rád, že jsme to stihli alespoň takto...!).
Osobní faktor v celé oceňovací šarádě se prostě nedá přehlédnout. Přijmeme-li jako nezvratný fakt, že hodnocení současných výsledků divadelního umění nemůže být spravedlivé, pak v případě těch, jejichž umění již čas prověřil, lze a mělo by se určité objektivity dosáhnout. Herecký spolek si jistě může vzájemně nadělovat ceny, ale v našem případě nejde o žádné aktivity baráčníků v městě N., vždyť má přímo bombastickou reklamu v podobě přímého přenosu v sobotním prime time.
Bernhard versus Hrdý Budžes Důležitost Cen Thálie je tak před průměrným konzumentem kultury naprosto nezpochybnitelná a ono propojení televize s určitým segmentem českého herectva má také svou hlubokou logiku. Před širokou diváckou obcí se tak vytváří dojem, že mimo tento exkluzivní výběr už nic k ocenění a zaznamenání neexistuje. Kategorie Thálie neuznávají nezávislou, alternativní scénu jako takovou, konkrétně loutkové divadlo, pohybové a nonverbální divadlo. Hlavní námitkou proti způsobu výběru je ale jeho neprůhlednost. Co je platná činnost jednotlivých komisí (v nichž samozřejmě operují i kritici, ale to se příliš nezdůrazňuje), které každoročně hrdě mávají počtem zhlédnutých inscenací po celé republice, když konečné rozhodnutí leží na tzv. kolegiu Herecké asociace, na čistě osobních prioritách jeho členů, kteří ani nemusí výkony nominovaných vidět.
A to je jen vrchol ledovce. Sedí-li v komisích rodinní příslušníci herců, chodí tito komicky za dveře a tváří se neutrálně, případně odstoupí. Ale to také lze jenom u někoho, když vůle není, ani odstoupení nepomůže. Když ale vůle je, cena se udělí bez ohledu na to, zda jde o účinkování v bulvární pitomině, vousaté hře či nedůležité řachandě. Jako například před lety, kdy obrazně řečeno nad hořce sžíravým Náměstím hrdinů Thomase Bernharda zvítězil Douskové komunálně pitvořivý Hrdý Budžes pro nejširší publikum. Může být něco příznačnějšího pro domácky bačkorové klima Thálií? Sotva.
Ale je to také život na obludě a zaměňování hodnotových kritérií. A veřejnosti se sugeruje, že je to tak správně. Pro pořádek je třeba připomenout, že ve stanovách Cen Thálie stojí, že se udělují za mimořádné jevištní mistrovství (sic!). V Tháliích se také zásadně nezveřejňuje, jak a kdo hlasoval, vše se drží pod pokličkou. Je to pohodlné - žádná zodpovědnost. A přesto, a to je nezpochybnitelné - herci, zvlášť ti mimopražští, si Cen Thálie nesmírně považují, divadla zpravidla okamžitě operují s laureáty, v případě nominace se rádo mlží, aby vznikl dojem, že jakási cena na divadlo stejně dopadla. Znovu opakuji, že nelze žádat spravedlnost, ale občas je v Tháliích vzájemné hraní si do ruky tak okaté, že překračuje běžnou normu.
Celá léta se také uměle vytváří jakási rivalita nebo kontroverze mezi Cenami Thálie a Cenami Alfréda Radoka, které jsou výročními cenami divadelní kritiky. Je to naprostý nesmysl. Zatímco Thálie oceňují hlavně herecké výkony, ceny kritiků divadlo hodnotí komplexně v kategoriích od režie přes herectví až po scénografii nebo hudbu. Vznikly po roce 1989 jako první a vzápětí došly k naprosto transparentnímu principu.
Redakce časopisu Svět a divadlo (SAD) oslovuje přes sto padesát kritiků a publicistů, přičemž počet hlasujících se za léta ustálil, bývá jich přes šedesát. Redakce uplatňuje v tomto směru demokratický přístup: nikoho nevylučuje, řídí se pouze požadavkem psaní a souvislého sledování divadla. Hlasy se potom sčítají a o ceně rozhoduje nejvyšší počet. Každý si může v jednom čísle SAD přečíst podrobné výsledky, kdo, koho, co a proč nominoval. Těžko si představit průhlednější způsob, ale v Česku je zvykem mít výhrady, a ty tedy směřují ke vzorku hlasujících. Co k tomu říct, těžko lze složit jiný než ten, který máme, těžko si vycucat z prstu jiné posuzovatele než ty, kteří dnes o divadle píší, hodnotí ho nebo jakkoliv sledují.
Redakce SAD nežádá názor po veřejně známých osobách, které jsou momentálně ve flóru a právě zavítaly po letech do divadla a jejich hlas by v anketě dobře vypadal. Takový širší vzorek například uplatňuje anketa Divadelních novin o inscenaci roku, pak ovšem vznikají komické momenty, když si dotyčná celebrita vzpomene, že viděla cosi pět let starého. (V poslední době pilně navštěvuje divadlo premiér Fischer s chotí, zřejmě už je na čase, aby se jich někdo zeptal na názor.)
Další cyklicky se opakující námitka je, že divadelní kritika je pragocentrická. Tato výtka jde ruku v ruce s osočováním, že ceny nejsou spravedlivé. Ano, nejsou a nikdy nebudou, a to ani když se o požadovanou objektivitu usiluje a postupuje se průhledně. Za prvé - jen maniakální tvor by byl schopen objet oněch přibližně pět set představení za sezonu, která u nás vznikají. A za druhé - k ničemu by mu to nebylo, jeho měřítka by se ještě víc rozostřila a není jisté, zda by vůbec něco takového přežil bez duševní újmy. Divadlo není spravedlivé, jednou jsi hvězda, podruhé odbytá veličina, zvlášť v Česku. Požadavek spravedlnosti v divadle je nemístný a pošetilý, už tím, že jeho posuzování je ryze subjektivní činnost.
Proč asi ve všech nominacích a cenách převažují umělci z pražských divadel? To není proto, že kritika neuznává, co se děje mimo Prahu, ale v hlavním městě je největší koncentrace divadelních aktivit, za ním hned pak je Brno a Ostrava. Vždy bylo a je přirozené, že do center směřovali ti nejlepší, kteří si předtím vydobyli ostruhy na oblasti. Režiséři odjakživa přetahovali dobré herce do center a ti tam rádi odcházeli. A kromě toho není pravda, že mimopražští umělci jsou přehlíženi, pravidelně v anketách figurují. Dobrý výkon či inscenace na oblasti stejně nezanikne. Vytváří-li se zajímavá éra mimo centrum, vejde ve známost, i když to třeba nějakou dobu trvá (jako například v poslední době šéfování Martina Glasera v Českých Budějovicích). Nezapadl ani Vladimír Morávek v Hradci Králové, ví se, že setrvalou kvalitu vykazuje Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, ví se o mladých tvůrcích v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. A podobně. Ale každý recenzent si vybírá podle sebe, podle svých názorů a představ, podle toho, které tvůrce a herce považuje za slibné, jaký titul mu připadá smysluplný pro uvedení. Jinak to ani nejde. A tak se pochopitelně stane, že třeba i třetina z toho, co je kvalitní, nedojde svého ocenění. Tak to prostě chodí a chodit bude.
Národní umělec? Ani náhodou Za minulého režimu obdobné ceny jako Thálie nebo Radoci pro divadelní umělce neexistovaly, ale zato stát uděloval četné tituly od národních přes zasloužilé umělce až po všemožné laureáty státní ceny. Titul národní umělec, o jehož vznik se zasloužil T. G. Masaryk, se po únoru 1948 přeměnil v instituci pro umělce k režimu více než loajální, i když třeba v šedesátých letech jej obdrželi umělci bezpartijní a vpravdě národní. A také jej někteří odmítli - jako Josef Kemr, pro nějž bylo propůjčení titulu národní umělec od komunistického státu nepřijatelné.
Zasloužilý umělec je plodem totality (1953) a jeho hodnota byla u některých dost pofidérní, dostal jej leckdo až po strýčka Jedličku. Po roce 1989 se zřejmě pod dojmem hromadného i okázalého vracení národních umělců stát držel v oceňování jednotlivých uměleckých oborů stranou. Nejprve se začala udělovat Státní cena za literaturu a Státní cena za překladatelské dílo (od roku 1995) s tím, že jde o návaznost na tradici první republiky. Až od roku 2003 existují Ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury. A protože udělování cen u nás nemůže proběhnout normálně, ale je třeba umělce napnout a vytvořit dojem jakéhosi klání, tak se nejprve nominovalo a pak vybíralo. A to mezi osobnostmi jako Otomar Krejča či Jiří Suchý, kteří byli jistě napnutí jako struna, kdo koho „porazí“. Přestože byla tato praxe kritizovaná jako vrchol trapnosti, trvalo to několik let, než se změnila.
Dramatičtí umělci mohou dnes obdržet i další státní ceny a vyznamenání, které se zpravidla udělují ke státnímu svátku 28. října. Není to tak dlouho, co se rozpoutala absurdní diskuse, jestli si to vůbec zaslouží. Herci prý jsou jen baviči vyskytující se v televizi a kromě toho, že se zasmějeme jejich kotrmelcům a špílcům, nepředstavují pro stát žádný přínos. Tento názor se opíral o překvapivě primitivní klasifikaci umění a kultury národa a čišela z něj absurdní dvojlomnost našeho pohledu na herecký stav, který se táhne od národního obrození. Že mnozí příslušníci hereckého stavu tyto soudy přiživují, je jiná věc.
Divadelní noviny, Sazka a...
hlavně někdo známý Jenže Tháliemi a Radoky u nás divadelní ceny zdaleka nekončí, další ceny naděluje čtrnáctideník Divadelní noviny a jmenují se Ceny Divadelních novin a Sazky, čímž je snad řečeno vše. Vznikly zcela účelově z důvodu sponzorství této tiskoviny podnikem Sazka. Při rozhodování tudíž své sehrál požadavek, aby laureát byl mediálně známý, neboť se tak sponzor lépe zviditelní. Brát takovou cenu úplně vážně dost dobře nejde. Další plejáda divadelních cen doprovází profesionální, často oborové festivaly. Všechny ty operní Libušky, loutkoví Erikové, Křišťálové růže za mluvené slovo či „Filipovští“ za dabing příliš velkou publicitu nemají, slouží ke zvýšení prestiže oborů, které zůstávají ve stínu činohry. A dalo by se říct, že vzhledem k přece jenom menší „významnosti“ se o nich rozhoduje průhledně a bez intrik.
Když se podíváme do zahraničí, třeba do Německa a do Francie, najdeme tam opět hromadu cen pojmenovaných všelijak od Nestroye až po Moliera, ale jen o málo větší než u nás. Možná bychom lepší srovnání našli ve stejně velkém Rakousku, jenže Rakušané jsou, marná sláva, součástí německy mluvícího prostoru. Zkrátka domácích divadelních cen je jen o kousek méně než v zemích s nesrovnatelně většími divadelními kulturami a diváckým zázemím. Čili je jich příliš a první místo mezi nimi si osobuje instituce, která kulhá na obě nohy a může tak činit jenom díky pragmatickému spojení s televizí. A to ani nemluvě o tom, že ceremoniál přenášený naživo v hlavním vysílacím čase je děsivá nuda. Jak s tím naloží běžný divák? Přepne, co jiného.
Proč asi ve všech nominacích a cenách převažují umělci z pražských divadel? To není proto, že kritika neuznává, co se děje okolo, ale v hlavním městě je největší koncentrace divadelních aktivit. V závěsu je hned Brno a Ostrava.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
