Dne 30. 11. změnilo plénum Ústavního soudu dosavadní pohled na odběr biologických vzorků. Nově může policie k jejich odběru nutit – například citelnou pokutou.
Ústavní stížnost Dne 22. září 2008 byla Ústavnímu soudu doručena stížnost stěžovatele R. G. směřující proti usnesení Policie České republiky ze dne 27. března 2008 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. července 2008. Stížnost se týkala zmíněných usnesení, na jejichž základě byla R. G. uložena pořádková pokuta ve výši 15 000 Kč, neboť nevyhověl výzvě policejního orgánu a odmítl odběr pachové stopy.
Dosavadní právní názory Ústavního soudu Dne 22. února 2006 dal I. senát Ústavního soudu (František Duchoň, Vojen Güttler a Ivana Janů) nálezem I. ÚS 671/05 za pravdu námitce stěžovatele P. S. v tom směru, že nemůže být prostřednictvím pokuty nucen k tomu, aby opatřil, resp. svou součinností umožnil opatření důkazu – pachové stopy, který by mohl být použit proti němu; uvedeným postupem by totiž byl nucen k jednání, které je již nutno považovat za sebeobviňování. Ústavní soud s odkazem na Listinu základních práv a svobod, Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech dovodil, že zmíněné ústavní právo, tedy zákaz donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí, lze chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat.
Uložení pořádkové pokuty soud označil za ústavně nepřípustný způsob vynucování součinnosti obviněného. „Ústavní soud dovozuje, že tím byl založen ústavně nepřípustný způsob vynucování součinnosti stěžovatele, a to na základě takové interpretace trestního řádu, která ponechává mimo pozornost výše zmiňované kautely obsažené v Listině základních práv a svobod a ve výše uvedených mezinárodních smlouvách. Předmětná ustanovení měla být interpretována ústavně konformním způsobem, tj. tak, aby nedocházelo k porušování zákazu sebeobviňování. Uložení pořádkové pokuty tak bylo v dané věci protiústavní,“ vysvětlil soud.
Dne 23. května 2007 se obdobnou věcí pod spisovou značkou III. ÚS 655/06 stěžovatele M. Š. zabýval III. senát (Vladimír Kůrka, Jiří Mucha a Jan Musil) Ústavního soudu a dospěl k obdobnému závěru jako I. senát ve výše zmíněné věci. Výsledkem obou rozhodnutí tedy bylo, že policie, státní zastupitelství ani soudy nemohly podezřelé nijak nutit k sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů či bukálního stěru ze sliznice úst.
Nový závazný názor pléna Ústavního soudu Na začátku zmíněnou stížnost R. G. směřující proti usnesení policie a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 převzal podle rozvrhu práce II. senát Ústavního soudu (Jiří Nykodým, Stanislav Balík a Dagmar Lastovecká). Ten však dospěl k právnímu názoru odchylnému od názoru vysloveného v nálezech I. a III. senátu, a předložil proto věc k posouzení plénu Ústavního soudu.
Plénum Ústavního soudu pak 30. listopadu 2010 rozhodlo, že „na úkony ... spočívající v sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru, jejichž cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření a které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkony, jimiž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování. K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování těchto důkazů je tudíž možno užít zákonných donucovacích prostředků“.
Soudce zpravodaj Stanislav Balík nejdřív vysvětlil, že za „aktivní jednání se v zahraniční judikatuře považuje např. napsání rukopisného textu k písmoznalecké identifikaci, chůze a jiné motorické zkoušky sledující koordinaci pohybů při tzv. ambulantním vyšetření příznaků opilosti“. Podrobně se pak zabýval odpovídající evropskou judikaturou. Na tomto základě plénum Ústavního soudu dovodilo, že pravidlo „nikdo není povinen sám sebe obviňovat“ má hranice. „Z řečeného vyplývá, že pravidlo ... nelze, ani ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, považovat za bezbřehé. Jeho zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu je nezpochybnitelný, nicméně jeho uplatňování by nemělo poskytovat obviněnému (podezřelému) absolutní ochranu v tom smyslu, že by obviněný (podezřelý) nebyl povinen se účastnit vyšetřovacích úkonů vůbec, respektive všech“.
Podle Ústavního soudu tak lze důkazy, které existují nezávisle na vůli podezřelého, získat v souladu s judikaturou Evropského soudu i za pomoci zákonného donucení, aniž by bylo porušeno zmíněné pravidlo: „Tělo obviněného (podezřelého) je v takovém případě pasivním objektem ohledání, nevyžaduje se žádná jeho aktivní součinnost. Dostavení se a samotná účast na úkonu za ‚aktivní jednání‘ ve smyslu výše uvedeném považováno není, stejně jako vykonání normálních fyziologických funkcí – třeba při odběru dechu, moči nebo vzorku hlasu.“ A to tím spíš, že metody odběru jsou v současné době neinvazivní, bezbolestné a bezpečné.
