Zakladatel dětské onkologie profesor Josef Koutecký pracoval zpočátku ve sklepě vedle kotelny a márnice. Ve svých pamětech vzpomíná, jak se v roce 1971 stal ordinářem.
Stal jsem se prvním onkologickým ordinářem v republice (i mezi onkology dospělých). Ordinářům se neříkalo „pane ordináři“, ale „pane primáři“. A to mi dělalo, abych byl zcela upřímný, samozřejmě dobře. Po pravdě řečeno, byl to ve skutečnosti „Titel ohne Mittel“ (tj. titul, ze kterého nic nekoukalo), ale mně přece jen přinesl určité výhody.
Především zvýšený respekt kolegů nejen na klinice, ale zvláště lékařů mimo kliniku v celé republice. Společně s ním podstatně větší respekt pacientů či spíše jejich rodičů. Ono přece jen pacientům i rodičům dělá dobře, když se o nemocného stará pan primář, a ne jen „obyčejný“ pan doktor, ačkoliv to ve skutečnosti tak být nemusí, a někdy tomu je dokonce naopak. V mém případě to ovšem bylo zvláštní tím, že jsem byl sám sobě podřízeným i nadřízeným, sám sobě sekundářem i primářem. Všechno jsem tak jako dosud dělal sám.
V souvislosti s mým ordinariátem vyhovělo vedení nemocnice mé žádosti a už s předstihem dalo souhlas k vybudování onkologické laboratoře a mé pracovny. Jediné místo, které se pro mne našlo, bylo ve sklepě pod III. dětskou klinikou, sídlící přes dvůr naproti naší klinice. Sklepní prostor, který mi přidělili, byl v naprosto zdevastovaném stavu. Jeden zedník ho rekonstruoval několik měsíců. Chodil jsem ho povzbuzovat nejen úpěnlivými výzvami a prosbami, ale také lahvemi koňaku. Nakonec to všechno dobře dopadlo.
Bylo to ovšem pracoviště sui generis. Po schodišti, jehož stěny byly vykachlíkovány jako vstup do skladiště řeznictví, se vešlo do úplně tmavé, ponuré a špinavé sklepní chodby. Vlevo od schodů byla márnice. Na konci chodby vpravo byl kumbál kotelníka - což byl starší, slušně se chovající Cikán.
Za celou dobu, po kterou jsem sklepní prostory užíval, jsem s ním neměl jediný konflikt. Jen jsem si musel zvyknout, že ho poměrně často navštěvovalo početné příbuzenstvo - od babiček po vnoučata, ale ani ti všichni mi nezadali důvod k nevoli. Spíš někdy k nezvyklému překvapení. Asi největším z nich bylo, když jsem jednou v noci vycházel ze svého „království“, abych vyšetřil dítě v ambulanci protilehlé kliniky, a na chodbě, kousek od dveří laboratoře, plápolal oheň, kolem něho seděla družně v kruhu kotelníkova rozvětvená rodina (nepočítal jsem je, ale mohlo jich být dobrých deset dvanáct) a opékali si nad plameny kočku. Nenechali se vyrušit, slušně pozdravili, já také, oni se dále věnovali svému kulinářskému záměru a já cestě přes dvůr k čekajícímu pacientovi. Pro uchování dobrých vzájemných vztahů jsem proti způsobu jejich přípravy jídla nic nenamítal ani jsem je neprozradil, sousto k ochutnání mi nenabídli. Anděl strážný byl tenkrát asi velmi bdělý, protože možnost vzniku požáru byla nabíledni.
S kotelníkem a kočkou jsem zažil ještě jednu příhodu. Jednou jsem po několik dnů cítil v chodbě nepříjemný zápach. Linul se, jak jsem záhy jistil, z kotelníkovy špeluňky. Když neustával, vyzval jsem topiče k pátrání. Bylo úspěšné. Za skříní, která kromě postele a stolku s židlí tvořila sporé vybavení místnosti, uvízla bezmocně kočka a skonala tam. Přirozeným biologickým procesem se její tělo rozkládalo se vším, co k tomu náleží. I s tím zápachem. Skříň odstavil a zdroj nepříjemného čichového vjemu odstranil.
I takové okolnosti provázely rozvoj československé dětské onkologie.
Paměti Josefa Kouteckého nazvané Život mezi beznadějí a úspěchem vydalo nakladatelství Academia. Text vybrala redakce Lidové noviny.
