Občas si tam na něj i vzpomenou. Ve vstupní hale obvodního úřadu vystavili cosi jako hrabalovskou výstavu. Ocenit lze na ní především a vlastně jen snahu - a pak ještě docela slušnou brožůrku, kterou dostanete zadarmo na vrátnici. Ona výstava, která je inzerována po Praze 8 jako Moje Libeň - Libeň k nedožitým 95. narozeninám spisovatele Bohumila Hrabala (Hrabal se narodil 28. března 1914, čili má to trochu skluz), sestává z reprodukcí fotografií se spisovatelovým portrétem. Jsou rozvěšeny bez nějakého rozpoznatelného řádu a systému po úřední chodbě a opatřeny minimalistickými popisky. Většinou jsou to známé fotografie od lidí, již ho osobně znali a které znal on: Václav Chochola, Milan Jankovič, Ladislav Michálek, Hana Hamplová a především Tomáš Mazal, osobní sekretář jeho posledních let. Není však patrno, proč právě tyto, jaká je mezi nimi souvislost. Prostě jsou to Hrabalovy portréty z různých dob, které visí na chodbě. Než se svět rozpadne S Libní a Hrabalovým poměrem k ní je to ještě horší, protože o tom tam není nic. Tedy kromě toho, co je jaksi jasné a zřejmé: takže onen libeňský element zastupují slavné Chocholovy snímky Hrabala na dvorku a na pavlači domu Na Hrázi a pak ještě panoráma Libně s plynojemem od Ladislava Michálka. Jinak se jaksi souvislost s Libní rozumí sama sebou.
Přitom by Libni už dlouho slušelo pěkné Hrabalovo muzeum! Kde jinde v Praze by také mohlo být? Sem, na pražskou periferii tehdy ještě zcela zjevnou, se „nastěhoval“ v říjnu 1950, sem se vracel z kladenské huti do jednoho pokoje s postelí, litinovými kamny a se stolem, na němž stála šrajbmašina a kniha; sem si nastěhoval Vladimíra Boudníka, se kterým se nedalo žít; sem za nimi chodil Egon Bondy, tady začal žít s manželkou Eliškou a tady se konaly všechny ty „slavné svatby v domě“. Libeň, přesněji okolí ulice Na Hrázi (věčnosti) se stalo epicentrem českého modernistického mýtu, takovým opožděným Montmartrem a Bateau Lavoir na český způsob. Jak známo, to všechno odnesl čas a vzala česká nekulturnost, která si nevidí na špičku nosu. Hrabal se odstěhoval z Libně na sídliště v roce 1973, jeho uměleckým azylem se stalo pak Kersko. Na jaře 1988 byl zbourán dům č. 24 Na Hrázi a celé okolí zcela zbytečně zplanýrováno, neboť stanice metra je kousek vedle a dům by tam mohl klidně stát. Teď je na jeho místě aspoň hrabalovské graffiti.
Ale zpět k představě muzea. Hrabal je světový autor, jeden z mála v této zemi. V cizině i spisovatelé menších kvalit mají svá muzea nebo aspoň důstojné památníky. Hrabal byl přitom „kulturní činitel“ v tom smyslu, že kolem sebe vytvářel jakýsi hmotný vizuální svět, který je možné rekonstruovat. Jeho dílo a život má přesah do výtvarného umění a filmu, ale stejně tak do oborů jako pivovarnictví (tato část by mohla zůstat v Nymburce) a především pohostinství. Hrabalovo muzeum by bylo jedinečné v provázanosti fenoménů, jako je literatura, alkoholismus, hospodská zábava, chov koček, věčný úžas na zjevenou krásou světa. Bylo by to jedinečné muzeum, kterým by Libeň a s ní i Praha pokročila do kulturního světa.
A mám i sen, kde by se pro něj našlo místo: v Hrabalově libeňském Automatu Svět na dnešní Zenklově ulici. Místo už léta chátrá a mění se v ruinu. Hrabal by možná byl nadšen z devastace a demolice, neboť jeho oči viděly krásu i v ní. On si to však mohl dovolit..
Bohumil Hrabal -Moje Libeň
U Meteoru 6, do 29. 1. 2010
