* LN Proč je žánr autobiografického komiksu v současnosti tak populární?
Komiks, zvlášť ve Francii, se dlouhou dobu nevyvíjel. Zůstával stále v rovině fikce, pomíjel žánry, kterými se zabývala literatura - například deník nebo autobiografii. Když jsme v roce 1990 spolu s přáteli zakládali nakladatelství L’Association, chtěli jsme vydávat komiksy, které by vypovídaly o životě. V mém případě o životě mé rodiny a nemoci mého bratra. A dnešní generace francouzských čtenářů komiksu je, i díky L’Association, zvyklá jak na klasické komiksy, tak i nové žánry. Vzestup autobiografických komiksů možná souvisí i s tím, že pro novou generaci autorů je tento typ komiksu o něco snadnější. Je jednodušší vyprávět o svých vlastních zážitcích než vymyslet od základu fiktivní příběh a napsat k němu scénář. Žánr autobiografického komiksu je tak na jednu stranu velice otevřený, ale na druhou stranu tady číhá i nebezpečí určité vulgarizace, nebezpečí, že mu dojde dech.
* LN Pro čtenáře je Padoucnice uměleckým dílem, ale pro vás byla práce na ní jistě i formou autoterapie...
Od samého počátku tady existovaly obě roviny. Terapie ale byla jakoby skrytá, přišla až v průběhu práce sama od sebe. Touha po něčem jako autoterapie byla v mém podvědomí, ale šlo mi především o to nakreslit můj příběh.
* LN Díky své otevřenosti v Padoucnici jste se ale dostal do konfliktu s rodinou.
Ano, ke konfliktu opravdu došlo, i když jsem ho vůbec nepředvídal. První díl Padoucnice jsem se svou rodinou často konzultoval a nebyl v tom žádný problém. Myslel jsem, že rodiče za mnou budou stát. Od druhého dílu už ale má matka začala reagovat negativně. Myslím, že to nebylo ani tak proto, že se dotýkám citlivých věcí, jako je třeba smrt mého dědečka. Spíš se jí dotklo poznání, že mám na události z dětství své vlastní vzpomínky a svůj vlastní pohled. Najednou měla možnost vidět všechno očima svého dítěte, a to pro ni nebylo příjemné. To, že jsem příběh naší rodiny nakreslil, na ni mělo dopad, s jakým nepočítala. Z mého pohledu je to vlastně úspěch, důkaz toho, že jsem dokázal svůj komiks nakreslit tak, jak jsem si přál.
* LN Takže největším problémem bylo, že Padoucnice je komiks, a ne třeba klasická kniha?
Ano, dalo by se to tak říct. Vizuální ztvárnění je mnohem osobnější. Stránka v knížce se podobá jakékoli jiné stránce jakékoli jiné knížky. Kresba je bezprostřednější, vypovídá víc. Lze na ní rozeznat individuální styl, osobnost autora.
* LN Vedle USA a Japonska je právě Francie, a obzvláště z českého pohledu, komiksovou velmocí. Čím to, že se ve Francii komiksům tak daří?
Nejspíš za to může dlouhá tradice. Předávat příběhy grafickou formou bylo ve Francii populární už dávno. Můžeme začít už třeba obrázky z Épinalu (Image d'Épinal) -sám si vzpomínám, že jsem některé z nich viděl i u svých prarodičů. Z pozdějších dob třeba komiks Bibi Fricotin. V každé generaci se pak objevily nové postavy. Něco podobného platí i pro Belgii. Říká se, že svůj podíl na oblíbenosti komiksu má i katolická církev. Katolické noviny a časopisy mu dávaly poměrně velký prostor, snad tímhle způsobem chtěly přitáhnout mládež k náboženství a vychovávat ji. Je pravda, že v méně katolických zemích, jako je třeba Velká Británie nebo Německo, komiks tak silné postavení nemá.
* LN Čeští čtenáři od vás zatím znají jen šest svazků Padoucnice. Ve své další tvorbě jste ale zabrousil i do českých dějin...
Dějiny jsou moje vášeň. Zajímám se hlavně o středověk a o oblasti, které se v hodinách dějepisu ve Francii moc neprobírají. Střední nebo východní Evropě je ve školách samozřejmě věnován určitý prostor, ale obecně vzato se toho o dějinách zemí, které jsou na východ od Německa, zrovna moc nedozvíte. Přitom je jasné, že i v zemích, jako je Česko nebo Polsko, se muselo něco dít. A mě lákalo tyhle dějiny poznat. Obzvláštní slabost mám pro okrajové jevy, jako je třeba kacířství. Svůj komiks Jardin armé (Obrněná zahrada) jsem napsal ještě předtím, než jsem přijel do Prahy. V knize Normana Cohna Fanatici apokalypsy jsem narazil na zmínku o husitech a byl jsem jimi fascinován. Husitství je výborný příklad obecných dějinných zákonitostí - na počátku vznikne odpor vůči ústřední moci, pak se hnutí rozštěpí na různé frakce a ta nejradikálnější začne likvidovat všechny ostatní. Husité se vypořádali s adamity, a nakonec se jiní vypořádali s husity. Podobně to bylo v Rusku s Trockým a Leninem a pak i s Leninem a Stalinem. Nebo ve Francii v době Velké francouzské revoluce. Pokaždé nějaká skupina lidí začala tvrdit, že ztělesňuje pravdu a spravedlnost v „čistší“ podobě než jiní. Velice často navíc lidé, kteří hledali cestu ke štěstí a k ráji, nakonec našli cestu do pekla a zpronevěřili se všem svým ideálům. To platí i pro husity, jejichž poslední zbytky se nechávaly verbovat jako žoldnéři do německých vojsk, proti kterým dříve bojovali. Hereze v dějinách představuje určitý zvrat, krizi. Pokud bych to měl dát do souvislosti s Padoucnicí, tak je to, jako by dějiny s příchodem kacířského hnutí procházely epileptickým záchvatem. Tím mě kacířství přitahuje.
* LN Husité prosazovali obrazoborectví, ničili knihy, sochy i obrazy... Možná to je původ současného, spíše okrajového postavení komiksu v Česku.
To je možné. Kacířská hnutí mívala problém nejen s obrazy, ale často i s knihami obecně. Němečtí anabaptisté Thomase Münzera knihy přímo nenáviděli, ničili i samotnou Bibli. Razili heslo Bible - Babylón - blábol.
* LN Babylon (Babel) se jmenuje i váš nový komiks...
Ano, Babel je v podstatě pokračování Padoucnice. V Bibli je Babel symbolem mnohoznačnosti, zmatení, něčeho, co nemá řád. Já chtěl prostřednictvím Babelu naopak určitý řád zavést. Vracím se v něm ke svému životu, jak jsem jej popsal v Padoucnici, ale už ne z perspektivy dítěte, ale ze svého dnešního pohledu. Chci některé věci vysvětlit, uvést je do souvislostí s jinými věcmi, které jsem se dozvěděl až později - od svých rodičů i odjinud. Chci čtenáři říct, jak se ze mě stal komiksový autor, jaké knihy, filmy nebo politické události mě na mé cestě ovlivnily. Podobně jako Padoucnice je i Babel do značné míry pokusem zachytit 60. a 70. léta ve Francii. A všechno je zase provázáno mým osobním příběhem a příběhem mého bratra.
