Minulou neděli by se dožil devadesáti let Rudolf Hrušínský a televize naplánovala k tomuto jubileu jeden z nejpozoruhodnějších filmů počátku 90. let Tichou bolest Martina Hollého ml. A smutnou shodou okolností snímek připomněl i náhle zesnulého scenáristu Jiřího Křižana. Divák, který si tento nedoceněný snímek nenechal ujít, si smutně musel položit řadu otázek. Kam jenom zmizely české filmy s tak silnými příběhy a co se stalo se strhujícím herectvím, kterého jsme tu byli svědky. Všichni tu hrají jak z partesů, ti slavní i ti méně známí. Skvělý scénář totiž inspiruje a ten Křižanův je jeden z nejlepších. I když to zní jako fráze, byl skutečně napsán srdcem.
Hrdinovi filmu Jankovi komunisté popravili otce, když mu bylo deset let, a vychoval ho dědeček. Toho hraje Rudolf Hrušínský: s moudrostí svého věku, s vědomím svinstev, které zažil, vštěpuje vnukovi prostou filozofii a své životní krédo, které nikdy nezměnil. To, co skutečně obnáší pevnost životního postoje. Když zazní Hrušínského nádherný hlas v jednom z monologů o bolesti, která ho tolikrát potkala a které musel čelit, je to tak neokázale pravdivé a dojemné. I výkon jeho mladého kolegy Ivana Jiříka (Janek) je vrcholně citlivý; jako by se v průběhu filmu stal otiskem svého dědečka a pomalu přebíral jeho vzdor a zarputilost. A zároveň neztrácel zvláštní něhu a zranitelnost. Jiříkovi bylo v době natočení filmu osmadvacet let a to, co převedl, jej mělo katapultovat k dalším závažným rolím. Nestalo se. A dnes? Hraje jako všichni v seriálech. Ale zpátky k filmu.
Vroli lampasáka u pétépáků tu exceluje Vítězslav Jandák. To není žádná přemrštěná karikatura lidské svině, ale přesně vystižený charakter duševního ubožáka. Jandák ovšem musel do politiky, že? A co tam předvedl? Nedávno se někdo dušoval, že Petr Čepek by nikdy v žádné seriálové slátanině nehrál. Raději na to nepřísahat, vždyť doba se tak změnila. Hollého a Křižanův film z roku 1990 svou kvalitou působí jako z jiné planety a hlavně je důkazem, že výborní herci nechybí. Ovšem pokud mají co hrát. Přes Tichou bolest se za dvacet let převalily vlny povrchních filmů, seriálových retro šaškáren o pionýrech a souškách. Jakoby všechno nějak zplanělo, ale můžeme si za to sami.
