Dvacet let po převratu nejsou zápisky Ireny Gerové četbou pro běžné zájemce. Jsou však zajímavé pro lidi zasvěcené, pro okruh novinářů, divadelníků a intelektuálů pohybující se v časech nesvobody na pomezí oficiální a neoficiální zóny. Ti pochopí souvislosti a vzpomenou si na dobu, jež dnešní mladé generaci už nic neříká.
Nezasvěceným lze jen těžko interpretovat, jaký význam měly nitky, jež se sbíhaly a splétaly v redakcích, divadelních foyerech, barech či bytech oné doby. Co znamenaly příkazy a zákazy, seznamy jmen, jež se neměla v novinách objevit. A ne každý dnes pochopí schizofrenii novinářů, kteří pracovali v oficiální tiskovině a přitom pěstovali kontakty pro ně nebezpečné. Irena Gerová, zdatná divadelní recenzentka a nadaná autorka, ji bezpochyby prožívala, a kdyby psala knihu o svém životě novinářském, asi by neopomněla vysvětlit, čím pro ni Svobodné slovo vlastně bylo, že v něm vytrvala po celý svůj předlistopadový profesní život.
Když píše o událostech, jichž byla přímou účastnicí, je víceméně přesná, v popisech dění z doslechu už tolik ne (Jevtušenka „neunesli“ Hanzelka se Zikmundem, ale básník a rusista Václav Daněk). Hodně si zapamatovala, na něco zapomněla (Svobodné slovo se nebálo psát o smrti Evalda Schorma, naopak jediné otisklo nekrolog Vladimíra Bystrova). Jak už to u deníků bývá, člověk si zapisuje to, co je pro něj nejdůležitější, a jeho subjektivní pohled je podstatný.
Zásadní zajímavost mají však rozhovory, jež v roce 1989 vedla a nahrávala s Václavem Havlem. V knize jsou částečně přepsány, na přiloženém CD si je čtenář-posluchač může vyslechnout celé. Disidentovy zážitky z prvních dnů po propuštění z vězení, pocity z (ne) očekávané nominace na Nobelovu cenu za mír, vyprávění, jak to bylo cestou za Joan Baez na Bratislavskou lyru či rozverná historka Havlova putování po chalupách jeho přítelkyň - to vše jsou cenné doklady svérázu osobnosti Václava Havla a jeho schopnosti přesně formulovat i v nezávazném rozhovoru.
***
Ohlédnutí
Milá Ireno, mnohem radši bych o Tvé knížce psala, kdybys byla naživu. Zemřelas příliš mladá a příliš nemocná. Setkaly jsme se už na fakultě (tys tu novinařinu na rozdíl ode mne vystudovala, já odešla po čistkách v sedmdesátém roce), pracovaly jsme spolu skoro patnáct let v jedné redakci a jako šéfka jsem Ti pila krev zřejmě víc, než jsem tušila. Kdybys žila, mohly bychom si z očí do očí leccos upřesnit. Takto jsme obě bezmocné - případným výhradám těch, o kterých píšeš, se nemůžeš bránit, a oni Tvým hodnocením či náznakům vlastně také ne, protože to se mezi slušnými lidmi nedělá. Každý má svou paměť a svoje vzpomínky na to, co jsme žili. Každý by mohl dodat svůj úhel pohledu. Tvé poznámky tedy beru jako originální kamínky do mozaiky naší společné paměti. Marta
