Stáli jsme před týdnem kolem jedné hodiny odpoledne před Benešovou vilou v Sezimově Ústí, bylo krásné jarní počasí, když se na terase, od níž nás dělil tak tři metry široký bazének, objevil český premiér Jan Fischer a předseda slovenské vlády Robert Fico.
Jeden typický spořádaný český úředník, v tom dobrém slova smyslu, druhý brutální populista, tvrdý, agresivní, až zákeřný politik každým coulem. Fischer se podle všech rozhovorů, které v poslední době dává, těší, až s politikou zase po volbách skončí a vrátí se k nějaké klidné práci, podle všeho k té své staré statistické práci s čísly. Fico si nedokáže představit jiný výsledek červnových voleb než ten, že v nich znovu vyhraje a dál povládne Slovensku, pokud možno už bez povedené dvojky koaličních spojenců Mečiar a Slota. Český premiér úzkostlivě dbá na to, aby se žádné menšině, byť té sebemenší a sebemíň významné, nedála žádná křivda. Fico na více či méně sofistikovaném nacionalismu postavil velkou část své politiky. Prostě dva lidi z dvou různých planet, o nichž byste řekli, že se baví jen v rámci diplomatického protokolu a mezistátních vztahů.
No a tihle dva pánové si před vás stoupnou a se zcela vážnou tváří, ba dokonce úsměvem deset minut mluví o tom, jak přátelské osobní vztahy je spojují, jak si už před rokem někde na jednání v Bruselu padli do oka a jak se budou soukromě scházet, až už jeden z nich (tedy Fischer) nebo oba v politice nebudou.
Takové věci o „osobním přátelství“ se občas říkají, aby se neřeklo. Fischer končí a možná Slováky, tedy Fica, během toho roku třeba v Bruselu nebo ve visegrádské čtyřce podpořil nebo třeba pomohl nějakému energetickému kontraktu typu Jaslovských Bohunic. Ale i když si tohle všechno uvědomujete, nejde vám to na rozum. A tak zbývají tři možnosti - ta první, že jste se mýlili ve Fischerovi a třeba ta stranická knížka z osmdesátých let může být jakýmsi skrytým poutem. Nebo jsem se mýlil ve Ficovi - zatímco doma na Slovensku je to hulvát, populista a nacionalista, za hranicemi to může být milý, kompetentní a pragmatický politik, alespoň když nejde o Maďary. Tou třetí možností je, že politikům se prostě nedá věřit. Ani slovo.
O autorovi| Luboš Palata, redaktor LN
