Do Prahy zavítal profesor vídeňské univerzity Konrad Paul Liessman, jehož knížka nazvaná Teorie nevzdělanosti našla nadšené čtenáře zejména mezi akademiky. Liessman se totiž staví kriticky k bodování a normování vědeckých výkonů. Kromě toho píše čtivě.
Člověk mu fandí, když poukazuje na fakt, že například Immanuel Kant by byl z hlediska současného bodového systému považován za mimořádně špatného vědce, protože nevytáhl paty z Královce, a vykazoval tak nulovou mobilitu, a také že deset let po jmenování profesorem nic nepublikoval. Když se ale Liessmana zeptáte, jestli má sám nějaký recept na spravedlivé rozdělování státních peněz pro vysoké školy a další vědecká pracoviště, ukáže se, že nemá. „Nejsem přece ministr financí,“ ohrazuje se. Napsal nám čtenář, který si nepřeje být jmenován, protože pracuje na ministerstvu školství: „Podle mého názoru jsou ve skutečnosti požadavky školy nastaveny jako,bezproblémové‘ pro cca 20 % dětí tzv. lepšího průměru. Ty se při vyučování ani nenudí, ani nemusí zabírat úplně na doraz.
I u těchto dětí, chtějí-li dosahovat velmi dobrých známek, se však předpokládá nezanedbatelný objem domácí přípravy, pokud možno s částečnou asistencí rodičů. Děti průměrné se za úspěchem musí proplahočit galejemi mnohahodinové každodenní domácí přípravy, děti podprůměrné mají šanci ještě tak v případě, když jsou hodné a učitelé zamhouří oko.
Navrhoval bych učinit malý testík: nechat všechny graduované členy vlády a zákonodárného sboru podstoupit závěrečné zkoušení z hlavních předmětů v sedmém ročníku základní školy. Byl bych překvapen, kdyby do osmičky prošla alespoň polovina zúčastněných,elit‘.“ Tady pisatel nejspíš trochu přehání. Ale ne moc.
Školy nemohou poskytovat vzdělání, jenom školení - napsal ve svém diáři v MFD Tomáš Zahradníček, když reagoval na protesty proti takzvané komercionalizaci vysokého školství. „Jistě, školení není zboží, ale služba, docela dobře obchodovatelná,“ konstatoval.
Nevšimla jsem si, že by to někdo takhle řekl už před ním. Rozhodně je na tom ale hodně pravdy. Vzdělání lze totiž získat i jinak než ve škole. Samostudiem, nasloucháním nebo i zkušeností. Školy je usnadňují - a ověřují. Pravděpodobně je opravdu čas, abychom se na ně začali dívat tímto způsobem.
Studie Londýnské univerzity prý prokázala, že padesátileté ženy jsou schopny pamatovat si o pět až osm procent více výrazů a dokážou je mnohem rychleji opakovat než stejně staří muži. Vysvětlení mohou být podle autorů různá. Londýnský výzkum neměl ambice detailně se jimi zabývat.
Možná by se toho měl ujmout někdo jiný, protože jde o zajímavé zjištění. Tím spíš, že rozdíl se asi nebude týkat jenom padesátiletých, ale i dvacetiletých a třicetiletých.
