Má babička při poslechu árie umírající Violetty ve Verdiho Traviatě tiše plakávala. Byl to takový soukromý povzdech nad vlastním osudem. Po padesátce ovdověla a její život se odbýval hlavně mezi péčí o zahradu, kterou dědeček založil, a jeho hrobem na Malvazinkách. O svých citech nikdy moc nemluvila. Ač krasavice, kolem níž se i později točili obdivovatelé, zůstala sama. Svou důstojnost spojovala se zdrženlivostí, neboť vyrostla v době, kdy vystavovat city na veřejnosti se jaksi neslušelo.
Vzpomínka na babičku se mi vrací, když si kladu otázku, zda to s emocemi na veřejnosti dnes naopak nepřeháníme. Slzy a hysterie. Vypjatá citlivost, zvýšená dráždivost. Vmédiích i politice.
Francouzský prezident Sarkozy přijal sedmnáctiletého Afričana z Angoly, jehož na lyceu v Epinalu profesor matematiky nazval „bambulou“. Při této příležitosti prezident kritizoval ministerstvo školství, že na případ nereagovalo.
Soud v Epinalu kantorovi uložil 1500 eur odškodného.
Odsouzený se už několikrát omluvil a školní správa mu dala důtku.
List Figaro, který si dal práci vyslechnout profesora, informuje, že dotyčný student jménem Šuajb ve třídě zpíval a tancoval sMP3 na uších, odmlouval a vyrušoval. Už loni si vysloužil kázeňskou důtku. Kolegyně pana profesora bere uklidňující prášky v důsledku stresu, který jí Šuajb způsobil.
Jistě, nikdo nemá právo pronášet rasistické výroky, ale kdo si může být jist, že se vždy dokáže ovládnout tváří v tvář soustavně se opakujícímu neřádstvu?
Pokud se prezident rozhodl přijmout studenta, proč nepřijal také profesora? I on žádal o slyšení. Vezmeme-li v úvahu, co musejí učitelé snášet ze strany „bambulů“ ve školách po celé Francii, měla jeho žádost pádné zdůvodnění.
O pár dní později se dozvídáme zprávu, že starosta pařížského předměstí Argenteuil zakoupil odpuzující prostředky, podle listu Le Parisien, „sprej proti bezdomovcům“, který se nastříká tam, kde se tito lidé usazují. Rozhořčení na sebe nenechalo dlouho čekat. Copak jsou bezdomovci krysy?! Argenteuil to postavilo na stranu jakéhosi civilizačního barbarství. Ministryně Boutinová, jež má ve vládě na starost agendu sociálního bydlení a rozvoj měst, reagovala stroze: „Beru na vědomí, že jsme ve společnosti, jež nepřijímá ty, kteří obtěžují.“ Ale je to pravda celá? Jsou bezdomci jen lehkým „obtěžováním“, nepatrně zraňujícím náš pohled, projevem nepořádku v jinak dobře fungujícím světě? Má se jim pomáhat, jak nabádá ministr sociálních věcí Hirsch, nebo spíš připustit, že pro řadu Francouzů představují něco doopravdy nepřátelského? Lze se divit jedné paní, jež do novin napsala „Začněte vy, kteří rozdáváte rozumy, umravňovat ty, kteří nadávají a plivou na kolemjdoucí a nutí své psi výt ještě hlasitěji, než křičí oni sami“? Nedaleko mého bydliště lehává bezdomovec u vchodu do kadeřnictví. Je, pravda, mírumilovný, leč podniku vadí. Pochopitelně.
Přistoupit k oběma zmíněným případům věcně jako kdyby nešlo. Příčí se to tendenci naopak veřejný život emocionalizovat. Začalo to před deseti lety, s nehodou Lady Di. A nejnovějším příkladem je případ zmizelé anglické holčičky, jejíž záhada vzrušuje čtenáře novin po celé Evropě. Veřejnost jako kdyby čekala na zprávu, že svět je krutý, a měla důvod se rozplakat. Slzy vyvolané tragédií druhých jsou, jako kdysi u mé babičky, vlastně příležitostí zaplakat nad sebou.
Jsme snad citlivější než naši předkové? Pochybuji. To spíš média pochopila, že emoce zvyšují atraktivitu případu. Do hry jsou následně vtáhnuti politici. Aby přežili, musejí dělat gesta: zahřímat, zamáčknout slzu a zapomenout.
Emoce nepotřebuje vytříbený jazyk, logické sdělení. Je údernější a na rozdíl od racionální úvahy dává bezprostřední efekt. Bohužel city nás sbližují jen na oko. Společnost přece stojí na něčem složitějším - na vědomí společných hodnot, kulturně-civilizačních základů. Sázka na emoce zavání rezignací na rozum, na právní stát a demokratický dialog. Svět mé babičky je mrtev. Možná mu ke zkáze pomohly potlačené city a neodreagované pudy. Zůstává otázkou, zda důraz na pravý opak dokáže přivést dnešní svět k něčemu lepšímu.
O autorovi| Zdeněk Müller, arabista žijící ve Francii
