Když zrovna nežvaníme, tak nakupujeme. Když nenakupujeme, tak jezdíme autem, říká bývalý disident Vratislav Brabenec.
LN Plastici se právě vrátili z koncertu v New Yorku. Předtím jste byli v Rusku - vlastně vůbec poprvé za celou svou existenci. Jaké bylo ruské publikum?
V Moskvě a New Yorku se nám podařilo hrát v jednom týdnu, takže jsme mohli porovnávat. Sovětský nevkus a americký nevkus jsou si velice podobné. Říkal bych tomu velmocenský komplex.
LN V čem se to projevuje?
Viděli jsme spoustu krásný soch Leninů. Viděli jsme továrny, kde se vyráběly atomové ponorky... To podobné se dá zažít v New Yorku, i když možná v menším. Tam nám ponorkové základny neukazovali. V New Yorku nikdo nic neukazuje. Tam jsou nádherné kluby a svoboda. Ale ten duch velmocenské blbosti je opravdu podobný. Třeba snídaňová místnost v našem hotelu v New Yorku - kdyby se přesadila do Moskvy, tak by nikdo nic nepoznal. Byla tam zimní zahrada, ve které seděl jelen, kolem něj „břízové“ klacky. S Kábou (Jiřím Kabešem, členem PPU) jsme si říkali, že tyhle napodobeniny z umělé hmoty by se bez problémů daly do Ruska přestěhovat. Nikdo by si toho ani nevšiml.
LN A ruské publikum...
V Moskvě jsme hráli ve velmi drahém klubu. Minimální mzda v Rusku je tisíc rublů a tisíc rublů byl i samotný vstup. Pivo stálo sto rublů.
LN Takže jste hráli pro ruskou smetánku?
Nakonec tam přišli docela normální lidi. Bylo zajímavé, že reagovali stejně jako my. Všichni jsme Slované. Když jsme se rozněžnili, když jsme emocionálně ulítli, tak ta ruská duše ulítávala s námi.
LN Byla tam patetická nálada?
Ten slovanský patos, který nikam nevede, tam byl.
LN A v New Yorku?
Tam jsme hráli pro lidi, kteří nás už slyšeli hrát několikrát. A pak přišla velikánská parta Slováků, kteří si na Slovensku nikdy netroufli na Plastiky jít. A říkali nám: „My jsme o vás kdysi slyšeli.“ Prostě Slováci si v New Yorku poprvé přišli poslechnout Plastic People. Říkali, že to pro ně byl zážitek. Tak nevím.
LN Jak jste se cítili v Rusku? Je to pro vás svobodná, nebo totalitní země?
Nikdy předtím jsem v Rusku nebyl. V sedmdesátých letech bych do takové oprátky hlavu nestrkal. Teď jsme tam jeli jako svobodná kapela v takzvaně svobodné zemi. V Moskvě to bylo trochu svázané, ale třeba petrohradské a novgorodské publikum bylo velice skvělé. Mladí lidé, kteří o nás zřejmě vůbec nic nevěděli, se chovali „západně“. Radovali se, smáli se... Jeden problém tam vznikl několikrát. Rusové nechápali, proč my vlastně nemluvíme rusky. Proč mluvíme anglicky. Říkal jsem jim, že my jsme se sice tu ruštinu učili patnáct let, ale že jsme vůči ní měli despekt. Vysvětloval jsem jim, že jsem se ruštinu začal učit před třiapadesáti lety. Já neumím říct dobrou větu rusky! Já umím jen takové ty formulace, které vůbec nikam nevedou. Neumím si koupit rusky cigára nebo pivo. Umím ale říct, že „pracující ve svých závodech pracovali rádi“.
LN Jak na takové vysvětlení reagovali?
Potkali jsme spoustu krásných lidí, zvláště v Petrohradu. Myslím, že by bylo dobré zmínit, že v Rusku je spousta krásných ženských. Možná víc než v Praze. Říkali jsme si, že jsou tak krásné asi proto, že tam je málo žrádla a ty ženské netloustnou. Když si moji spolupracovníci z Ruska dají v Praze boršč, tak říkají: „Ten boršč je špatnej. Kdybys jedla boršč v Rusku, tak bys koukal.“ Já jsem teda koukal. Boršč v Rusku je vyvařené zelí obarvené červenou řepou. Tak takovýhle boršč umím teda taky. Když jsem jim připlatil, tak mi do něj občas hodili tři masové koule. K tomu jsem si dal dvě housky a jedno malé pivo. A stálo mě to skoro dvě stě korun. Jídlo za dvě stě korun ve Vršovicích se nedá sežrat!
LN Věděli Rusové, kdo jim hraje? Před vámi tam hráli Jennifer Lopez, Robbie Williams, Mariah Carey. Tušili, že nejste další ze série těchto superhvězd? Že jste skupina, která byla spojená s perzekucí, Chartou 77, vězením?
Té znalosti o českém undergroundu tam nebylo moc. Bylo tam pár intelektuálů, s nimiž jsme se setkali a kteří o tom něco jen tak tak věděli. Vysvětlovali jsme lidem: „My na vás máme špatné vzpomínky, vy jste nás okupovali.“ Ti mladí lidé to vůbec nechápali a říkali nám: „Vždyť my jsme vám léta pomáhali!“ A na to jsme zase my odpovídali: „My jsme na tu vaši pomoc ale srali!“ Oni pořád dokola opakovali, že nás v roce 1968 přece zachraňovali. V tu chvíli jsme se o tom přestávali bavit. Pořád ještě tam je v lidech ta panslavistická filozofie, že krásné Rusko zachrání zkažený svět. Vždyť i Solženicyn měl panslavistické, naprosto ujeté teorie o jediném čistém ruském národu, který zachrání celý svět řítící se do zkázy. Tohle v Rusech pořád ještě je. I mezi mladými lidmi.
LN Jak si vysvětluješ, že někdo napíše Souostroví Gulag, Jeden den Ivana Denisoviče, zažije to na vlastní kůži, a pak stejně vyznává takové názory?
Oni těch Ivanů Denisovičů měli tolik... Když jsme jeli přes Rusko -já jsem vyučený zemědělcem -vzpomněl jsem si na Mrtvé duše od Gogola. Neviděl jsem ani jedno zorané pole, ani jednu krávu, ani jednu ovci nebo kozu. Jen zavřené baráky. A občas se v krajině objevila obrovská továrna. Nevím tedy, co vyráběla. Asi nějakou kravinu. A jak jsme jeli vlakem z Novgorodu, tak jsme sledovali, jak do těch továren šly řady šedých lidí. Ráno v šest, s bandaskami. Šli tam něco vyrábět.
LN Evokovalo to v tobě období před sedmnácti lety?
No jasně. Do Vysočan jezdilo denně asi třicet tisíc lidí něco vyrábět. Ty lidi byli do půlnoci ožralí v hospodě, ale v pět ráno už sedli na tramvaj a v šest šli celí šedí a v hubertusech kolem píchaček. Jeden dělal ve skladu, druhý byl jako projektant... Někdy mezi devátou a desátou už šli na pivo. Já jsem v té době taky pracoval a pamatuju si, že snesitelnější bylo jít na to pivo, než začít přemýšlet o tom, proč se nic nevyrábí. Takový člověk by začal být nepřítel státu. Já jsem dělal v severních Čechách v zahradnickém podniku a začal jsem tam říkat, že by se spousta věcí dala dělat líp. Jenže spolupracovníci mi odpovídali: „Radši se na to vyser a jdi na pivo. Hlavně na sebe neupozorňuj.“ Když jsem byl v jedenáct dopoledne vožralej, tak bylo všechno víc v pořádku, než když jsem začal říkat, že bychom mohli na spoustě věcí ušetřit.
LN Co z toho u nás i sedmnáct let po listopadu přetrvává?
Přetrvává tady leccos. Ale hlavně všechno, co špatného se stalo na Západě, jsme se naučili my.
LN Co máš na mysli? Třeba supermarkety?
Třeba. Konzumní společnost, naprostá závislost na reklamách, seriálech... Naučili jsme se to nejstupidnější, co na Západě vzniklo. Ale už jsme se nenaučili, že může existovat slušné bankovnictví a soudnictví. Nebo že policie se nedá uplatit.
LN Přetrvává tady strach? Nedávno jsi říkal, že ti vyšetřovatelka Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu tvrdila, že by se leckteré kauzy dotáhly do konce, kdyby se ovšem lidé nebáli proti bývalým estébákům svědčit...
Skutečně to tak je. Spousta lidí, kteří by mohli svědčit třeba o tom, že chartista a básník spadl náhodou do Macochy a náhodou tam stálo nějaké auto... Ti lidé, co to viděli, ale řekli: „My svědčit nebudeme, protože my se furt ještě bojíme.“ Češi se ještě furt bojí.
LN Čím to je?
To nevím. Já se musím kouknout do poznámek. Já mám na tebe spoustu poznámek. Chtěl jsem tady říct jednu věc, kterou říkal můj přítel Vašek Trojan, aktivní chartista. On je matematik, já jsem hudebník a zahradník. A shodli jsme se na tom, že největší rozkrádání v dějinách českého státu od Bílé hory byla česká privatizace. Pak jsme přemýšleli, co se dá na našem národu obrodit. Já se obávám, že dneska se lidi opravdu obrozují na těch úplně blbejch seriálech. Nebo čtou jen reklamy, které jsou špatně přeložené z angličtiny. A poslední věc, co jsem chtěl říct - měli bychom mluvit velice úsporně. Když člověka nic nenapadá, neměl by říkat vůbec nic. My jsme součástí takzvané ukecané generace...
LN Jak si v tomto posledním bodě stojí současní politici?
To je naprosto ukecaná generace. Politici neumí mluvit, jsou to bývalí veksláci nebo bývalí ředitelé Restaurací a jídelen... Nechci urážet. Moje dcera, když byla mladší, říkala: „To, co říkáme, nic neznamená, ale my tomu rozumíme.“
LN Už jsi zmínil, že jsi vystudoval zemědělský obor. Sice jsi stále vnímán jako underground, ale jsi i podnikatel. Projektuješ zahrady. Může být tvým klientem i člověk, o němž víš, že byl spolupracovníkem StB?
Pokud bych věděl, že byl estébák, tak mu zahradu dělat nebudu. Ale já se nemůžu bohatých lidí ptát, na kterém oddělení dělali. Je blbý, že spousta lidí, kterým ty zahrady dělám, asi byli estébáci a komunisti. Na druhou stranu se stane i to, že mi strašně bohatý zákazník přinese staré nahrávky Plastiků. A řekne mi: „Já vás sleduju už léta.“
LN A ty už se nemůžeš ptát, z jaké pozice vás už léta sleduje...
No, nejde to.
LN Jako první jsi na začátku devadesátých let použil slovo „mafiánský kapitalismus“. Jak se ti v něm podniká?
Mně se podniká mizerně, protože polovinu času trávím hraním se skupinou, která není nijak výdělečná. Dá se říct, že Plastici jsou vlastně stále underground. Líbilo se mi, když Ivan Martin Jirous v nějaké debatě řekl, že underground je dnes zapotřebí víc, než byl tenkrát. Podle mě tím mínil, že společnost je dneska ohrožená tím stupidním kapitalismem víc, než byla ohrožena komunistickou represí. Vždyť represe v tobě budí dobré věci. Lidé si mohou začít číst třeba dobré knížky či noviny. Jenže dnes upadáme do stupidity kapitalismu, která nás ubíjí. Je to nebezpečné, blbé, hloupé, je to brainwashing. Socialismus je represe, ale kapitalismus je vymývání mozků, což je vlastně horší. Když ti zakazují, že nemáš číst tuhle báseň nebo poslouchat tuhle muziku, tak ty si to najdeš. Jenže teď je to tak, že ráno, než se dozvíš, jaké je počasí, tak zjistíš, že na beďary je dobrý tohle, že abys vypadala ještě v padesáti mladě, tak musíš použít ten a ten krém. Že menopauza vůbec neexistuje a po tomhle prášku se před tebou ještě v šedesáti šestnáctiletí kluci úplně položí na ulici. Ještě jsem chtěl říct něco o našem koncertu v New Yorku. Václav Havel vydržel jen asi čtyři písničky, ale Tom Stoppard byl asi nejaktivnější. Během koncertu, když jsme vyměňovali strunu, přiběhl a ptal se: „Co děláš po koncertě?“ Odpověděl jsem mu, že kalíme a chlastáme. Pak se možná najíme. Řekl mi, že by se mnou chtěl mluvit. Celé to skončilo trapasem. Řekl nám, ať jedeme do hotelu, že se pro nás staví. Ale předtím musí ještě dopsat konec k jedné divadelní hře, která se má hrát v New Yorku. Eva mu řekla: „To není problém. My ti to s Vráťou dopíšeme levou zadní.“ Je to slavný dramatik a po našem rozhovoru byl opravdu trochu zaražen.
LN Dost negativně jsi mluvil o kapitalismu. Do něj se sem vrátila i tvoje dcera, která téměř celý život strávila po emigraci vaší rodiny v Kanadě. Nejdříve zde zažila kulturní šok, pak byla ze všeho v České republice hrozně nadšená. A najednou se zase vrátila do Kanady. Co ji tady odradilo?
Moje dcera tady potkala několik rozdílných typů lidí. A některých lidí se lekla. Připadala si, že není tak vzdělaná. Prostě jí došlo, že chce radši studovat v Kanadě. Je to tam možná víc tvůrčí a víc svobodné. Já nechci porovnávat školské systémy. Když byl u nás v Torontu na obědě na začátku devadesátých let Škvorecký, říkal mi: „Abys dobře pochopil Kanadu - já tady přednáším literaturu devatenáctého století a student třetího ročníku literatury se mě ptá: ,Mistr Škvorecký, mohl bys mi říct, kdo to byl ten Dickens?‘ No a já tam přednáším autory, kteří nebyli ani vydaní!“
LN Byla Nikola z ČR zklamaná?
Myslím, že ne. Nikola, když je v Kanadě, tak je hrdá na to, že je Češka. A když je v Praze, tak je hrdá na to, že je Kanaďanka. To je klasický rozpor emigrantských dětí.
LN Kdysi sis posteskl, že dnešní mladí lidé už nechtějí vědět, „jak to tenkrát bylo“. Přitom ale právě tvoje dcera říkala, že o tom, že je disidentské dítě, se vlastně dozvěděla až poté, co poprvé přijela sem. Jen jsi jí prý kdysi vyprávěl, jak jsi po jednom výslechu na StB šel do parku, dal si na hlavu noviny a plakal. Nebo jak jsi na výslechu řekl, že jsi krokodýl, a myslel jsi na to tak usilovně, až jsi sice dokázal mlčet, ale taky jsi tam usnul.
Ono je opravdu asi nejdůležitější v životě dokázat mlčet. Antropolog Mnislav Zelený, který studuje původní národy v Amazonii, kdysi řekl, že indiáni po setkání s bělochy tvrdí, že my mlčet neumíme. Máme potřebu pořád žvanit. Když nežvaníme, tak nakupujeme. A když nenakupujeme, tak jedeme autem. Ale indiáni sedí a přemýšlí. A odmítají se učit něco nového. Já taky neumím ten e-mail. Píšu na psacím stroji. Ten aspoň nemá viry. Člověk by se v určitém momentu vývoje měl zastavit. Vy všichni teď máte internet a nevíte nic. Já jsem byl třeba ještě včera v New Yorku a teď si říkám, že to letadlem nebylo nutný. Možná by bylo lepší, kdybych tam jel lodí. Jestli mám tak důležité poslání, tak tam tou lodí dojedu. Už přemýšlím o tom, že na takhle náročné koncerty už nechci jezdit. Pokud si budu myslet, že mám tak silný repertoár, tak tam můžu dojet klidně na pramici, ne? Nebo si najmout několik vikinských veslařů, že bychom tam úsporně bez spalování benzinu za půl roku doveslovali. Když je teda tak důležitý, abych jim tam něco řekl nebo zahrál. Dobré myšlenky by se měly šířit na kole. My dva teď sedíme ve Vršovicích, ty to máš sem přes kopec, já bydlím za rohem, a stejně jsme si to dokázali říct.