Film o Janu Kaplickém a jeho návrhu Národní knihovny je další salvou ve válce o „chobotnici“, již se nepokouší nějak hlouběji reflektovat.
Na budovu Národní knihovny, která měla v Praze na Letné vzniknout podle návrhu česko-britského architekta Jana Kaplického, měl v téhle zemi „silný názor“ snad každý. Snímek Oko nad Prahou režisérky Olgy Špátové mají stoupenci i odpůrci „chobotnice“ důvod přivítat. Utvrdí je v názoru, s nímž do kina přišli. Především pak v pohledu na příslušníky toho opačného tábora.
Ti první získají další argument pro to, aby kritiky Kaplického návrhu vnímali jako reprezentanty malých a zatuchlých poměrů, které nebyly uzpůsobené konfrontaci se světovou architekturou. Druhá strana se zas může utvrdit ve svým způsobem příjemném vidění sebe sama jakožto oběti manipulativního útoku „kulturně mediální fronty“. Nikdo nebude znejistěn nebo nedejbože veden k sebereflexi.
Autorům dokumentárních snímků publikum často předhazuje nedostatek „objektivity“, která se navíc často chápe jako totožná s absencí názoru. Objektivita je ale chiméra a dovolávat se jí na dokumentárním filmu je zvlášť pomýlené. Pokud někdo stráví několik měsíců nebo i let zpracováváním nějakého tématu, dá se čekat, že na něj nějaký názor mít bude, a je dokonce lepší, dá-li ho najevo otevřeně, než aby ho maskoval nějakými rádoby objektivizujícími postupy.
Problém Oka nad Prahou tedy nespočívá v tom, že by ten film nebyl „objektivní“. Natočila ho navíc režisérka, která neskrývá svůj obdiv k Janovi Kaplickému, v produkci vdovy po něm, jistá stranickost je tedy zakódovaná už v jeho DNA a nic špatného na tom není. Horší je, že tomu filmu schází otevřenost, schopnost nahlédnout za hranice vlastního schématu, zvědavost, která nakonec vždycky rozostří dogma, byť bychom se ho nakonec třeba nevzdali.
Samy autorky mluví o tom, že by bylo dobře, kdyby jejich snímek znovu otevřel debatu o Kaplického návrhu. Těžko si ale dokážu představit, že by člověk, který mezi fanoušky „chobotnice“ nepatří, z projekce filmu odcházel s pocitem, že s ním někdo chce debatovat, že je mu někdo ochoten naslouchat -a naslouchání je dost důležitá součást debaty.
Pohodlí v zákopech Snímek trpí jistou neuceleností - je to trochu medailon známého architekta, který přibližuje jeho osobní a pracovní historii, trochu politický dokument, kronika bojů o realizaci Kaplického návrhu, trochu love story. To vše ve stínu umělcova konce v den, kdy se narodila jeho dcera Johanka. Jistě to je i důsledkem geneze filmu. Původně to měl být časosběrný snímek o budování Národní knihovny, až postupem doby se z něj stala výpověď o krachu toho projektu. Způsob, jímž se s filmem propojil architektův osobní život, jistě nikdo nepředjímal, nemluvě o tragické pointě.
Špátová ve filmu rekapituluje události, jež mají lidé celkem v paměti, ty děje i jejich aktéry nelíčí o moc víc plasticky než televizní zpravodajství, z nějž často cituje. Jakousi přidanou hodnotu filmu má představovat emoce, s níž je příběh podáván - tragické smyčce, zasněné obrazy procházejících se manželů Kaplických. Odpůrci návrhu knihovny ve snímku mluví většinou z archivních záznamů (s výjimkou Milana Knížáka rozhovor pro film odmítli), pokud ale tvůrci měli šanci je zachytit, jako kdyby byla důvěra ve zjevnost jejich pravdy otřesena - Knížáka je proto nutné zabírat tak, aby vypadal co nejhůř, do záběrů rozhovoru Jana Kaplického s Pavlem Bémem v zákulisí TV Nova zas přidat animovanou chobotnici, jinak by zřejmě hrozilo, že by třeba diváci nevěděli, co si v daném okamžiku mají myslet.
Špátová Kaplického ukazuje jako umělce světového formátu, který byl zatažen do lokální politické války, jíž nerozuměl a rozumět ani nemohl. Tenhle pohled se dá celkem bez problémů přijmout.
Při všem tom úsilí, s nímž Oko nad Prahou zdůrazňuje kontrast mezi architektovou světovostí a zdejší malostí, trčí ale po krk právě v těch českých poměrech, zákopové válce klausovců proti havlovcům, v jejímž kontextu je spor o knihovnu jen jednou ze stereotypně se opakujících bitev. Nechci tvrdit, že „pravda je někde uprostřed“ - to je jedno z nejhorších klišé. Troufl bych si i souhlasit s tvrzením, že ve sporu o knihovnu předvedla pražská a česká politika hodně odpudivou tvář . Film Oko nad Prahou je pro mě ale zároveň dokladem toho, jak je ten stav permanentního konfliktu pro obě strany pohodlný - válka vždycky poslouží jako alibi pro případ, že by snad někdo vznášel nějaký nárok.
Oko nad Prahou (ČR, 2010)
režie: Olga Špátová premiéra 15. dubna 2010
