Chycený hrdina dnešní mýdlové opery byl mužem, který přesvědčil Srby o válce
Třináct let po konci války a šestnáct let po jejím začátku skončil bývalý prezident bosenských Srbů Radovan Karadžič za mřížemi. To je dlouhá doba. Tak dlouhá, že se v těžce zkoušené Bosně ani moc neslavilo a v Srbsku naopak ani moc neprotestovalo.
Kdyby byl zatčen rok dva či pět let po válce, bylo by to jiné. Takhle se z celého příběhu stala obskurní mýdlová opera o hrdlořezovi, který na přednáškách rozdává rady, jak si uchovat duševní rovnováhu, jak správně meditovat, zbavit se migrény a uchovat si sexuální potenci. A dokonce se znovu zamiloval a jezdil po Bělehradě autobusem. A, pravda, pod jeho vládou se staly nějaké masové zločiny.
Radovan Karadžič ovšem nebyl jen jedním z nacionalistických vůdců v Bosně, kteří páchali zločiny. A to, že jich stihl napáchat zdaleka nejvíce a nejodpornějších, nebylo jen shodou okolností. On odvedl Bosnu do pekla. On vykonal pro Slobodana Miloševiče špinavou práci a pokračoval v ní i v době, kdy to chtěl i jeho mentor zastavit. Odkud se zlo vzalo...
Svým způsobem jsou vinni všichni, kdo začali na přelomu let 1989 a 1990 zakládat strany na národním principu. Tedy i Muslimové a bosenští Chorvati. Ostatně v prvních svobodných volbách šli všichni nacionalisté ruku v ruce v koalici – proti někdejším komunistům. Těžko říct, koho měl člověk volit. Jenže po drtivém vítězství se věci začaly kazit. Jugoslávie se hroutila. Nepokoje v Kosovu, srbsko-slovinský spor o rozsah federálních pravomocí, srbskochorvatský antagonismus... Srbský prezident Miloševič se viděl jako nový Tito, nový vládce celé Jugoslávie. Pomocí inscenovaných převratů získal moc v Kosovu, Vojvodině a Černé Hoře, tedy i čtyři z osmi hlasů v předsednictvu Jugoslávie.
V koalici s mocnou federální armádou se opakovaně pokoušel získat ještě jeden hlas pro legalizaci armádního puče. Jugoslávští generálové na tajných setkáních koordinovali své kroky s protigorbačovskými pučisty v SSSR. Jugoslávie a Sovětský svaz měly zůstat jediné pevnosti komunismu v Evropě. Za každou cenu.
Nepodařilo se ani jedno. Miloševič klíčový poslední hlas v předsednictvu nezískal. A tak se obrátil k variantě B. Získání kontroly nad maximální částí bývalé Jugoslávie, především nad skutečně či domněle srbskými oblastmi. K tomu účelu straší srbské obyvatele Chorvatska a Bosny, vyzbrojuje je s pomocí tajné služby a armády, propaganda jede na plné obrátky...
Dnes už jsou známy i detaily. Leccos vypověděl bývalý šéf armádní kontrarozvědky Aleksandar Vasiljevič. Jsou k dispozici odposlechnuté rozhovory Miloševiče se srbskými lídry v Chorvatsku a Bosně, které jasně ukazují, že jen vykonávají zadání. Z druhé strany Miloševičovi pomáhají Chorvati. Režim prezidenta Tudjmana svou extrémní nacionalistickou rétorikou vhání Srby do Miloševičovy náruče.
Ale v Bosně je vláda tří národních stran. Všechny funkce jsou rozděleny podle národnostního klíče. Předsednictvo, ministerstva, všude musí být Srb, Muslim i Chorvat. Posupně i poslední policejní hlídka musí mít složení Srb–Muslim nebo Srb–Chorvat. Jenže co má Bosna dělat, když se rozpadá Jugoslávie?
Bosenský prezident Izetbegovič (Muslim) určitě není bez viny na šíření nacionalismu v Bosně. Ale uvědomuje si, že Bosna by válkou ztratila nejvíce. A v Bosně nejvíce Muslimové. S vědomím, že v Bosně – vedle Makedonie – jugoslávská myšlenka zakořenila nejvíce, se do poslední chvíle snaží odvrátit kolaps. Spolu s Makedonci nabízí koncept přeměny Jugoslávie v konfederaci. Pozdě. Ve chvíli, kdy Slovinci a Chorvaté zvolili nezávislost a v Srbsku vládne Miloševič, je Bosna ztracena.
Bosně zbývá na výběr jen podřízené postavení v rámci Miloševičovy okleštěné Jugoslávie, nebo nezávislost. Zvolí to druhé. Referendum v březnu 1992 dopadne „ano“, ale Srbové ho bojkotují. Už od září 1991 vytvářejí tzv. Srbské autonomní oblasti, vlastní mocenské orgány, milice. S vyhlášením nezávislosti začala realizace připraveného plánu RAM. Polovojenské jednotky ze Srbska, místní Srbové a jugoslávská (nyní de facto srbská) armáda začaly čistit Bosnu.
... a jak zvítězilo Byl to Radovan Karadžič, kdo neúnavně řečnil, přednášel, přesvědčoval, že Srbové jsou ohroženi, že se chystá nová genocida (jako za druhé světové války), že do Bosny míří tisíce mudžáhidů, že v Dubrovníku jsou připraveni kurdští žoldnéři... Karadžič dokázal přesvědčit kdejakého Miljenka, že jeho soused Omer není ten starý dobrý Omer, se kterým se zná odmalička, hraje s ním fotbal a chodí do hospody, ale že je to zakuklený mudžáhid, potomek Turků, kteří jeho národu pět set let pili krev.
A pak někdo Miljenkovi nabídne pušku, co kdyby... Pak někdo v okolí občas v noci vystřelí. A pak přestávají platit stará přátelství. Radovan Karadžič zvítězil.
***
Karadžič dokázal přesvědčit kdejakého Miljenka, že jeho soused Omer není ten starý dobrý Omer, se kterým se zná odmalička, ale že je to zakuklený mudžáhid
O autorovi| Matyáš Zrno pracovník Občanského institutu, e-mail: zrno@obcinst.cz
