Jednou ze skupin lidí, jimž by mohl nedostatek sociálních kontaktů dokonce uškodit, jsou dospívající. Tvrdí to psycholožky z Cambridgeské univerzity: Amy Orbenová, Livia Tomová a Sarah-Jayne Blakemoreová. Svou tezi zveřejnily v lékařském časopise The Lancet. Mají obavy, že samota ovlivní duševní vývoj dospívajících.
Omezíme vám wi-fi, hrozí obchoďáky lelkujícím školákům. Ostraha je bude vyhánět |
Podle zmíněné skupiny psycholožek jsou adolescenti zvlášť citliví na společenské podněty, případně jejich nedostatek. Období adolescence definují zhruba mezi desátým a čtyřiadvacátým rokem. Nutno poznamenat, že podobná definice zřejmě není v psychologických kruzích úplně obvyklá.
„Vývojová psychologie mluví o dětství, po němž následuje období puberty, a pak až teprve následuje adolescence,“ komentuje to psycholožka a psychoterapeutka Alžběta Protivanská. „Určitě by to mohlo být okolo osmnácti až čtyřiadvaceti let.“
V adolescenci pro nás začne být společnost vrstevníků daleko důležitější, než byla dřív.
Nový svět dospívajících
„Je to dané už jen tím, že spolu chodíme do školy,“ vysvětluje Protivanská. „Zároveň je to fáze, kdy zkoušíme nové věci, způsoby trávení volného času, chodíme na nová místa. Máme chuť a energii se seznamovat.“
Adolescence ale nemusí být úplně idylická. „Jde o období plné rozporů, na jedné straně je výrazná touha být uznán jako individualita a na druhé touha někam a k někomu patřit,“ vysvětluje její kolegyně Marta Boučková. Dospívající obvykle tráví se svými přáteli, spolužáky a tak podobně víc času než s vlastní rodinou.
Zároveň začínají vytvářet komplexnější vztahy, než s jakými si vystačili v dětství. Tohle všechno úzce souvisí s vývojem mozku mladých lidí. V adolescenci mírně klesá objem šedé mozkové hmoty, tvořené těly nervových buněk. Objem bílé hmoty, tvořené nervovými spoji, naopak roste. Naše duševní schopnosti se tříbí.
Očima psycholožky: Jak působí karanténa na děti? Může vyvolat záchvaty paniky i sociální fobie |
V adolescenci se zlepšuje naše schopnost ovládat jednotlivé složky naší vlastní mysli, jako je třeba pracovní paměť nebo pozornost. Patří k tomu i vyhledávání společenských kontaktů. Učíme se rozumět vlastnímu myšlení i myšlení druhých. Začínáme se orientovat ve složité síti společenských vztahů, které nás obklopují.
K rozvoji všech těchto schopností potřebuje mozek jiné jedince našeho vlastního druhu. Jsme naprogramováni, abychom je vyhledávali. To je důvod, proč mají mladí lidé často potíže podřídit se karanténním pravidlům. Zároveň jde také o věk, kdy jsme náchylnější k některým duševním onemocněním.
„Adolescence je fáze spojená s vysokou hormonální aktivitou,“ vysvětluje Boučková. „Jde o období dozrávání organismu.“ Podle statistik zažije pětasedmdesát procent dospělých, kteří někdy v životě trpěli duševním onemocněním, jeho první příznaky před čtyřiadvacátým rokem života.
Vrůstání do společnosti
„Jde zejména o úzkosti, nejistoty a lehké nebo střední depresivní fáze,“ říká Protivanská. „Chrání proti nim mimo jiné kvalitní mezilidské vztahy. Podobně jako před každou nemocí, která je způsobená nějakým dlouhodobějším tlakem nebo stresem.“
Nedostatek kontaktů proto může narušit vývoj dospívajících. „Jde o proces socializace, tedy vrůstání jednotlivce do společnosti,“ říká Boučková. „A to bez kontaktů s druhými jde velmi těžce. Čím méně sociálních kontaktů máte, tím jsou vaše sociální dovednosti slabší.“
Orbenová, Tomová a Blakemoreová přiznávají, že o účincích osamocení na mladé lidi nemáme příliš tvrdých dat. Mnoho vědců se však zajímalo o jeho působení na pokusná zvířata. Experimentovali i s jedinci, kteří byli v obdobném životním stadiu jako lidští adolescenti. Většina pokusů proběhla na laboratorních myších, jež se pochopitelně od lidí v mnohém liší. Mají s námi však i hodně společného.
Karanténa nesvědčí mozku. Nucená izolace ovlivňuje naši sociální citlivost |
Myši jsou, podobně jako lidé, velice společenští živočichové. V závislosti na konkrétním kmenu žijí od šestnácti měsíců do tří let. Myší období dospívání nastává přibližně mezi jednadvacátým a šedesátým dnem života. Myší adolescenti se chovají podobně jako lidští. Sami vyhledávají společnost svých vrstevníků. Spousta studií už došla k závěru, že je velice důležitá pro vývoj jejich mozků.
Izolace od ostatních jedinců vlastního druhu je stresující. Tělo se proto začne připravovat na ohrožení standardním způsobem, vypilovaným během stovek milionů let evoluce. Stresová reakce mění vyladění celého organismu. Jsou v ní zásadní dva systémy.
První je autonomní nervstvo, tedy to, které nemůžeme ovládat vůlí. Druhá je osa hypotalamus - hypofýza - kůra nadledvin. Hypotalamus (česky se mu někdy říká podhrbolí) je malá žláza v mezimozku. Její hlavní úkol je navzájem koordinovat nervovou a hormonální soustavu. Je přímo propojená s hypofýzou (podvěsek mozkový). Hypofýza je žláza, která řídí systém žláz s vnitřní sekrecí. Ty mají na starosti vylučování hormonů. Patří k nim i kůra nadledvin, jež spustí vlastní odpověď organismu na stres.
Experimenty s osamělostí
Její hlavní účel je příprava organismu na boj nebo útěk. I když je stresová reakce užitečná, delší život ve stresu nám, savcům, škodí. Stres nepříznivě ovlivňuje ukládání informací do dlouhodobé paměti. Působí také na systém, jímž mozek sám sebe odměňuje. Ten hraje zásadní úlohu při vzniku všelijakých závislostí. Naše tělo investuje ve stresu méně energie do fungování imunitního systému. Myši, které vědci vystavili v dospívání osamění, byly jako dospělé úzkostné a hyperaktivní. Měly sklon k agresivitě.
K podobným závěrům dospěli i výzkumníci, kteří experimentovali s osamělostí na primátech. Závěry pokusů na zvířecích modelech se však dají přenášet na lidi jen omezeně. Ve většině experimentů na myších navíc z technických důvodů figurovali spíš samci než samice. Výzkumů vlivu osamělosti na lidi je málo. Často z nich vychází, že statisticky souvisí s duševními onemocněními. Vědci však ve většině případů nemohou rozhodnout, co bylo dřív – jestli osamělost, nebo nemoc.
Dnešní mladí lidé mají na rozdíl od mladých myší k dispozici chytré telefony a sociální sítě. Dá se říci, že pandemie pro ně přišla v nejlepším možném období. Ještě před dvaceti lety by udržování společenských kontaktů v karanténě bylo daleko komplikovanější. Používání sociálních sítí ale nemusí duševnímu zdraví vždycky prospívat.
„Platí heslo všeho s mírou,“ říká Boučková. „Ve chvílích, kdy nám život neumožňuje komunikovat tak říkajíc normálně, jsou jistě prospěšné. Patřím však k těm, kteří stále považují komunikaci tváří v tvář za nejpřirozenější.“
