* LN Stále se opakují věty o vysoké kvalitě meziválečných Lidových novin a žurnalistiky Karla Čapka. Dají se pojmenovat její příčiny a lze také tuto kvalitu blíže charakterizovat?
Myslím, že základním předpokladem oné vysoké úrovně meziválečných Lidovek byla bezpečná představa o přednostním adresátovi. Jím byla zvolena takzvaná inteligence, nebo lépe: vzdělaný čtenář – lhostejno, zda vysokoškolák, nebo samouk –, který má nároky na jistou myšlenkovou a literární úroveň a který se chce i novinami duchovně obohacovat. Tuto úroveň šéfredaktoři, jak to známe z rozličných vzpomínek, tvrdě vymáhali a jí podřizovali i výběr vhodných redaktorů a spolupracovníků.
* LN Jak to šlo dohromady s přívlastkem „Lidové“?
To byla další zvláštnost, kterou se pokusím osvětlit citátem z Josefa Čapka. Ten o své novele Stín kapradiny poznamenal: „Psal jsem to pro Lidové noviny, kde šéfredaktor Heinrich vyžaduje, aby ,to bylo také pro chudý lid‘, prosté, čitelné – a kde by to bylo složité, aby to ten chudý lid nepoznal a nemrzel se.“ Čili opět to byl vysoký nárok: psát tak, aby se v textu mohl chytit každý čtenář, třebaže má text nad svým „přízemím“ ještě vyšší patra přístupná pouze těm, kterým je list v první řadě určen. Karel Čapek naplňoval tuto představu „několikaposchoďového“ textu beze zbytku, proto se také mohl stát synonymem pojmu Lidové noviny.
* LN Byla tehdy redakce LN skupinou rozličných osobností, nebo spíše názorově homogenním organismem?
Nemohla by být obojím, jestliže každý z účastníků je srozuměn s tím, kam své noviny společně táhnout, ale přispívá k tomu právě svou osobitostí? Lidovky neměly velké osobnosti na ozdobu. Zapojily je do „své“ hry, ovšem tak, že poskytly velký a svobodný prostor jejich tvořivosti, a víc: prostor pro rozvoj jejich talentu. Jen si porovnejte Čapka v Národních listech a potom v Lidových novinách!
* LN Nechám to raději na odborníkovi.
Národní listy ho využívaly víceméně v mezích jeho filozofické a estetické odbornosti. Ale když přišel do Lidovek, hned se zúčastnil policejní razie na pražské periferii a otřesen napsal velké sociální fejetony Šavlínův dům a Číslo 251. Lidovky si zřejmě dobře uvědomovaly možnosti jeho talentu a teprve ony ho „vystřelily“ na dráhu fejetonisty a sloupkaře – získaly samy a získal i Karel Čapek.
* LN Lze vysledovat také vliv redakčních kolegů – například Karla Poláčka či pařížského dopisovatele Richarda Weinera – na Čapkovo myšlení a psaní?
Nemluvil bych o vlivu, ale o podnětech. Pokud zůstaneme u těch, které jste jmenoval, jistě přemýšlel o Weinerově kritické reflexi svých „kapesních“ povídek, Poláček ho zas inspiroval k filozofii fráze.
* LN Dnes lze v každém antikvariátu narazit na mnoho svazků s Čapkovým dílem. Svědčí to o úpadku zájmu?
Kdo Čapka do antikvariátu prodává? Jsou to čtenáři, kteří se jím už přesytili, nebo ti, kdo jeho knihy zdědili po generacích, které Čapka milovaly? V každém případě je pozitivní, že antikváři Čapka dosud vykupují: troufají si jej tedy ještě prodat, a to signalizuje stálost zájmu. Nicméně poptávka určitě klesla, protože Čapek dnes už nemusí – tak jako za normalizace – fungovat jako reprezentant a symbol demokracie.
* LN Bylo Čapkovo „politické“ angažmá ve prospěch Masaryka a Beneše dobově podmíněné, nebo by se v tomto prostředí pohyboval bez ohledu na dobu a osoby?
Co není dobově podmíněno? Jde však o pořadí událostí. Čapkův vztah k Masarykovi a Benešovi nezačal tím, že se Čapek přičinlivě „přitřel“ k novým hradním pánům – nebyl žádný politický štrébr. Už v posledních dvou válečných letech ho vsály aktivity mířící ke zrodu Československé republiky, to jest k události, kterou můžeme vyhodnotit jako Čapkův nejhlubší životní zážitek. Teprve potom, až po několika letech, se sblížil s těmi, kdo se v emigraci o onen zrod zasloužili nejvíc. Službami, které jim pak poskytoval, hájil Čapek vlastně uskutečněný sen svého života.
* LN Karel Čapek zmiňoval, že rád „diletuje“ v tom smyslu, že se zajímá o rozličné součásti lidského života a poznání. Vedle toho také „přebíral“ cizí příběhy a vytvářel na jejich základě svá umělecká díla – to zní téměř jako charakteristika díla nějakého postmoderního autora...
Je pravda, že prohlásil: „Hledím se poučit ze všeho, co mi přijde do rukou; nemám valného mínění o originalitě.“ Ale připomíná-li tento výrok postmodernu, jde o podobnost čistě náhodnou. Čapek nemínil povýšit dosud negativně vnímané jevy, jako eklekticismus a citátománii, na kladné tvůrčí principy. Využitím cizích témat vlastně jen pokračoval v pradávné epické tradici, jejíž podstatu přesně postihl ve svém Marsyovi: „Každý vypravěč si dovede s podivuhodnou lehkostí přisvojit cizí motivy; slyšel historku jinde a povídá ji dál jako svou vlastní.“ Jak to dělal konkrétně, pokusil jsem se ve své čapkovské knížce osvětlit v kapitole o jeho Foltýnovi. Ironickou hrou osudu dostalo se později právě Foltýnovi postmoderní adaptace Křesadlovou prózou Jak to bylo s Foltýnem?.
* LN Vedle beletrie napsal Čapek i další knihy – Pragmatismus či zmíněného Marsya. Byl tedy autorem naplňujícím ve své beletristické tvorbě určitý program – jedná se o dílo tezovité?
Tituly, které uvádíte, byly plodem Čapkovy filozofické a estetické odbornosti. Škoda, že žádnou speciální knížkou neventiloval svou odbornost třetí, kunsthistorickou – její doklady jsou aspoň roztroušeny v jeho cestopisných fejetonech. Korespondence mezi jeho odborností a jeho beletrií jistě existuje, nevedla však ke knihám, které by jen ilustrovaly nebo potvrzovaly předem rozhodnutou pravdu. Na to se Čapek příliš kořil mnohostrannosti a nevypočitatelnosti života, respektive Života, na to se ho příliš dotýkala přítomnost jako čas otázek ještě bez odpovědí. Něco jiného ovšem bylo, že ať volil jakékoli téma, vždy docházel k týmž závěrům – například „Každý má svou pravdu“ –, ale to ještě není tezovité psaní. Jen byl pořád posedlý přicházet na kloub věcem života a skryté podstatě člověka.
* LN V dopisech adresovaných Věře Hrůzové čteme: „pořád se stydím být upřímný“ či zmínku o tom, co „člověk někdy vypoví o nějaké fiktivní osobě, ale ne o sobě, nikdy ne o sobě samotném“. Skrýval Karel Čapek do svého díla svůj život?
Byli literární historici, kteří Čapka takto vykládali. Například můj milovaný univerzitní učitel Oldřich Králík dešifroval některé Čapkovy romány jako úložiště jeho nejintimnějších trablů. Já takovou metodu nesdílím. Karel Čapek byl přece epik. Už před svou prvotinou si vypsal z Flaubertovy korespondence programově: „Nepsat sebe“. Samozřejmě že autor nemůže napsat nic, co není v něm. Ale zatímco v lyrikově nitru, laicky řečeno, přetlačí nakonec jeho já vše ostatní, v epikovi cizí životy, jimiž je zalidněn – v tom tkví podstata jeho talentu –, přetlačí jeho já. Epik dává v sobě těmto zárodečným životům vyrůst a v krvi je přivádí na svět. Z Flauberta si Čapek vypsal také hesla „Dílo je vše“ a „Všecko obětovat umění“. Svému dílu pak dával přednost i před láskou. Citátům z dopisů Věře Hrůzové dlužno rozumět tak, že si celý obsah svého nitra žárlivě šetřil, aby jej mohl sublimovat ve svých knihách. Však se také staral o to, aby měl nitro poznáním co nejnaplněnější.
* LN Je o něm tedy možno říci to, co píše jeho bratr v Kulhavém poutníkovi: „Soudím, že nejhodnotnějším poznáním, jaké může umělecké dílo podati, měl by býti nejprve autor sám“?
Josef Čapek dospěl po epickém Stínu kapradiny k novému – a perspektivnímu – modelu literárního díla, leč odvrhl jím nejen beletristické manýry, nýbrž de facto samy epické principy, což pak na sklonku 30. let jen zahustilo jiné jeho kolize s Karlem. Tady se však Karla Čapka musím zastat: jako by epika také neuměla jít k cíli bez vnějškovostí a oklik – jenže dělá to po svém.
* LN Jak moc by se tedy mýlil ten, kdo by vyslovil názor, že v díle Karla Čapka absentují hluboké, sžíravé vášně a další běsy?
Uznáte, že může existovat i poznávací vášeň? Té Čapek jistojistě propadal po celý život. Máte na mysli vášeň erotickou? Že vůči ní nebyl imunní, dosvědčil románem Krakatit. Osedlávaly si ho temné běsy? Čelil jim racionalitou, čistotou, ukázněností.
* LN V závěrečném textu svého souboru hovoříte o zdrojích slovníku Karla Čapka, které byly do určitého věku nepochybně totožné jako u Josefa Čapka. Je možné v jejich vyjadřování nalézt více shodných, nebo odlišných znaků?
Ponoukal jsem profesora Františka Čermáka, který řídí Ústav Českého národního korpusu na Univerzitě Karlově a který také se spolupracovníky vydal Slovník Karla Čapka, aby jeho tým zpracoval i slovník Josefa Čapka, ale marně: jednak nemá tento autor dosud své Spisy, ono nutné východisko k takové práci, jednak není dosud počítán k vrcholům českého písemnictví. Takže exaktně zatím odpovědět nelze a zbývají jen odhady.
* LN Dá se alespoň říci, zda hrála v konečném formování obou bratrů větší roli rodina, nebo pozdější vzdělání, které bylo u bratrů odlišné?
Skutečně platí, že jazykově vybavila rodina oba bratry přibližně stejně, zatímco školy naprosto odlišně. Ale k tomu je třeba připočíst vliv oněch těžko važitelných konstant, jimiž jsou psychické založení, temperament, úběžník života. Tak se přihodilo, že Josefův jazyk je písmáčtější, archaičtější, zemitější, vše si musí vyzápasit, ztěžka se prodírá jakoby zespoda nahoru, kdežto Karlův jazyk je mluvnější, civilnější, elegantnější, hravě svede, cokoli si autor zamane, suverénně proniká jakoby shora dolů. Někdy se jejich jazyky vzájemně přiblížily – o Stínu kapradiny se například psalo jako o povídce „z třetí kapsy“ –, ale v zásadě jde myslím o jazyky spíše rozdílné, osobitě bohaté.
* LN V jedné pasáži své knihy o filmovém scénáři Karla Čapka psaného podle Tonky Šibenice E. E. Kische nabízíte po „kladné interpretaci“ také kritické vyjádření, totiž že Čapek v příběhu „posílil prvky sentimentální a happyendové“. Podle čeho se badatel v takových případech rozhoduje?
„Badatel“, jak vidíte, nejdřív určitý jev pozitivně konstatoval, což by vlastně mělo stačit. Ale pak přepustil slovo kritikovi, který v „badateli“ stále vězí a kterého to pudí poměřovat, zvažovat, hodnotit. Tento překlad řeči rozumění do prořízlejší řeči soudu přináší „badateli“ tu (potměšilou) výhodu, že je za vynesený kritický soud jaksi zbaven odpovědnosti – soud je přece vložen do úst už jakémusi dalšímu, jinému mluvčímu. Smím však ze své knížky citovat další – a lepší – příklad takového dvojakordu? V Čapkovských drobinkách 4, hledajících důvody pro neadekvátní Čapkovu adoraci sovětské ústavy z roku 1936, nabízím toto řešení: „Tato glorifikace byla Čapkovou osobní úsluhou zahraniční politice dr. Edvarda Beneše.“ Ale vzápětí se chápe slova už kdosi jiný – někdo, kdo si teď už může dovolit říct na plnou hubu: „Čapek Benešovi jednoduše naletěl.“
* LN Vynikající překlady francouzské poezie možná pro leckoho mohou působit v rámci Čapkova díla až poněkud cizorodě. Byl Karel Čapek Básník?
To jste se ale trefil! Před časem jsem totiž sám sobě položil tutéž otázku a svou odpověď jsem dopsal před týdnem. Kdybych teď sdělil, k čemu jsem došel, nejen bych prozradil pointu příspěvku, nýbrž také anuloval předchozí dvacetistránkovou argumentaci. A já přece chci tento text nejdřív otisknout nebo možná i přednést. Jak říká mládež: Sorry.
***
Jiří Opelík (1930) V rodné Olomouci studoval na FF UP češtinu a němčinu, byl žákem Oldřicha Králíka a Pavla Trosta. Téměř čtyřicet let pak pracoval v Ústavu pro českou literaturu, v němž se mimo jiné podílel na Lexikonu české literatury. Výbor ze svých kritik shrnul do knihy Nenáviděné řemeslo (1969), své práce literárněhistorické pak vydal v souboru Milované řemeslo (2000). V roce 1980 vyšla monografie Josef Čapek, jež se objevila v roce 1996 v rozšířené verzi. Před čtyřmi lety publikoval monografii Holanovské nápovědy, nyní Torst zveřejnil soubor Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek.
Lidovky si zřejmě dobře uvědomovaly možnosti jeho talentu a teprve ony ho „vystřelily“ na dráhu fejetonisty a sloupkaře – získaly samy a získal i Karel Čapek.
Máte na mysli vášeň erotickou? Že Čapek vůči ní nebyl imunní, dosvědčil románem Krakatit. Osedlávaly si ho temné běsy? Čelil jim racionalitou, čistotou, ukázněností.