Kulturně-vědeckou přílohu LN Orientace považuji v moři okolní tištěné bídy dlouhodobě za jeden z mála ostrůvků skutečného kritického myšlení. Čtu ji zpravidla od první do poslední stránky. O to větší bylo mé zděšení z pavlačově moderované debaty o divadelních festivalech (Pro divadlo je nejlepší mrtvý papež, Orientace / Salon, LN 25. 9.). Neférová byla už sestava. Jana Machalická si pozvala ředitele nebo dramaturgy tří našich předních festivalů a před nimi (a jedním grantovým komisařem, jenž jim spolupřiděluje peníze) se pustila do tvrdé kritiky festivalu čtvrtého, co do počtu diváků i atmosféry ve městě u nás bezkonkurenčně největšího a nejživějšího, srovnatelného v divadelní rovině co do atmosféry s filmovými Vary. Pod jedovatým mezititulkem Avignon u Pardubic (ironizováno je tu nejapně „maloměsto“ Hradec Králové) přisoudila tamnímu Divadlu evropských regionů „jednoznačně regionální dosah“, ač se festival sebevědomě vydává za „akci celostátního významu“, „kvantita se tu zaměňuje za kvalitu“. Festival si samozvaně „udělil nálepku Hradecký Avignon“, a přitom se tu „odjakživa nedělá dramaturgie“, což se prý „nosí na zlatém tácu jako přednost“, ale „to by museli vozit jinačí střihouny, aby se aspoň přiblížili akci celostátního nebo snad mezinárodního významu“.
Ponechme stranou, že se tu za tichého souhlasu zainteresovaných účastníků de facto bezostyšně pomlouvá konkurence, jejíž zástupce nebyl k debatě přizván. A v době všeobecných úspor na kultuře si ani nechci představit devastující důsledek, jaký bude takový útok z Matičky Prahy mít na už tak ztenčený měšec hradeckých konšelů, kteří dotují přehlídku v domnění, že jde o celostátně významnou
DOŠLO NÁM
akci. Raději nerozebírejme ani chatrnou jazykovou logiku výtky „z regionálního dosahu“ u festivalu, jenž má „regiony“ přímo v zadání. A bude asi marné vyvracet autorce její přesvědčení, že například řadu desetiletí mezinárodně proslulá a přenosná poetika hradeckého Draku – jehož repertoár je mj. od počátku páteří festivalu – „se ani nepřibližuje celostátnímu“, natož „mezinárodnímu“ významu. Podobného významu asi v očích autorky dosud nedošli ani bratři Formanové, Divadlo Continuo, Farma v jeskyni či Teatr Novogo Fronta, ba ani takové divadlo Kretakör z Budapešti, Teatr Lalka z Varšavy, permské Divadlo U mostu z Uralu, Compagnie Dominique Houdart et Jean Heuclin z Paříže, Teatr Cypriana Norwida z Jelenie Góry, Teatro Dimitri ze Švýcarska, Teatro Piccolo z Milána, Teatro Tatro z Nitry, nemluvě o „střihounech“ formátu Petera Brooka nebo Annie Girardotové.
Taková a podobná tvrzení svědčí vždy více o autorovi než o předmětu kritiky. Co mě jako účastníka – kromě prvního ročníku – všech dosavadních ročníků hradeckého festivalu vadí nejvíc, je to, že podobná ničím nedoložená tvrzení tu suverénně pronáší renomovaná kritička, jejíchž soudů mám jinak důvod si vážit, ale která v daném případě vůbec netuší, o čem mluví. Na festival po celá desetiletí nejezdí, výjimečně z desetidenní nabídky absolvuje půlden. Logicky si potom plete programovou statutární (profesionálové + amatéři) i žánrovou otevřenost přehlídky (od činohry přes loutky, cirkus, klauniádu, kabaret, hudební produkce až po pouliční performance) s neexistencí dramaturgie. Nemůže ani z promile zažít, natož posoudit neopakovatelnou atmosféru desetidenního svátku divadla (a na rozdíl od Plzně a dalších přehlídek i jeho okamžité kritické reflexe), jímž opravdu žije od rána do noci celé město. Už starý dobrý Šalda říkal: Odsuzuješ-li něco, cos dostatečně neprozkoumal, pak to není brachu odsudek, ale předsudek.
O autorovi| VLADIMÍR JUST, Autor je divadelní kritik
