Film Marie Procházkové je tím větší zázrak, čím nenápadněji působí. Zatímco v Hollywoodu rodinné podívané stojí desítky milionů dolarů, pracují na nich celé týmy scenáristů a výsledkem bývají kýčovití „kočkopsi“ pro všechny a pro nikoho, daleko nízkorozpočtovější snímek Kdopak by se vlka bál je strká do kapsy jedinečnou autorskou vizí a důvěrou v inteligenci dětských diváků.
Jeho hlavní hrdinkou je pětiletá Terezka. Ve školce kamarádí s rozumbradou Šimonem, má výhrady vůči namyšlené Gábince, ale jinak vede bezstarostný dětský život s maminkou a tatínkem. Dokud to mezi nimi nezačne skřípat. Klíč k neznámé situaci Terezce poskytne pohádka o Červené karkulce, zbylé mezery vyplní Šimonovy teorie o mimozemšťanech. Všechno přece musí dávat nějaký smysl.
Kdopak by se vlka bál patří mezi ty výjimečné filmy, které se dokážou přiblížit dětskému vidění světa, aniž by sklouzávaly k infantilitě. Žvatlat a zaplevelovat plátno primitivními gagy umí každý; pochopit, že děti pojímají skutečnost po svém, vyžaduje autora s velkou a specifickou citlivostí. Procházková ji prokázala už v celovečerním debutu Žralok v hlavě, kde se ponořila do mysli mírně retardovaného muže. Teď dokazuje, že nešlo o náhodný úspěch.
Dvojí vidění, jeden svět
Její druhý film ukazuje dětský svět na pozadí dospělého tak, že jeden organicky přechází v druhý. Karkulkou posedlá Terezka nežije v pohádce; pouze oblíbený příběh používá jako rámec, jímž vykládá to, co přesahuje myšlení pětiletého dítěte. Takhle ostatně chápe svět kolem sebe každý člověk, jen používá sofistikovanější „kopyta“.
Pomocí pohádky Terezka například dokáže najít ve svém životním příběhu místo pro nevlastního otce. Náhodně zhlédnutý kus „dospěláckého“ filmu o mimozemšťanech, kteří se převtělují do lidí, jí potom pomůže vysvětlit, proč se maminka najednou chová jako cizí: „vyměnili“ ji přece ufoni. Právě obavami, že ke svým rodičům nepatřím, ať už jsem byl adoptovaný, nebo z jiného důvodu, si musí projít snad každé dítě, a film je empatickým způsobem tematizuje.
Na opačném konci spektra se zcela realisticky řeší problémy kalibru milostného trojúhelníku. Roviny pohádky, dětství i dospělosti se přirozeně prolínají: vynikající je například scéna, v níž matka s otcem nechávají Terezku vyhrát v pexesu s obrázky z Karkulky a zároveň nad její hlavou v průhledných narážkách řeší manželskou krizi.
Procházkové autorský záměr našel adekvátní vyjádření ve všech formálních stránkách. Tradičně skvělá hudba Jana P. Muchowa na sebe zbytečně neupozorňuje a zdůrazňuje ladění jednotlivých scén. Kamera Martina Štěpánka se v interiérech drží služebně zpátky, ale ve scénách z pohádkového lesa s vlkem těkáním zvyšuje napětí a ve strhujícím finále je až thrillerová. Sama Procházková, která vystudovala animaci, obraz doplňuje kreslenými prvky, jimiž podtrhuje Terezčinu optiku.
Přestože ve filmu vystupují méně známá jména, všichni hrají na výbornou a pro celek. Dokonce i málo rozvinuté postavy jako intrikující tchyně nebo arogantní expřítel jsou z masa a kostí a nesklouzávají ke karikatuře. Zvláštní uznání si zaslouží představitelé dětských rolí: přirozenost, s níž se pohybují před kamerou, svědčí jak o jejich talentu, tak i o režijních schopnostech Procházkové.
Zatímco americké rodinné filmy většinou jedou po dvou kolejích zároveň a obsahují vtipy zvlášť pro děti a pro dospělé, Kdopak by se vlka bál je z jednoho kusu. Lepší dárek pod stromeček si české rodiny s dětmi nemohly přát.
***
HODNOCENÍ LN ***** Kdopak by se vlka bál ČR 2008 Scénář a režie: Maria Procházková Kamera: Martin Štěpánek Hudba: Jan P. Muchow Hrají: Dorotka Dědková, Jitka Čvančarová, Pavel Řezníček, Martin Hofmann, Jana Krausová, Matouš Kratina a další Distribuce v ČR: Bontonfilm Premiéra: 4. 12. 2008
