Proč nechci dělat vědu... Můj profesor to nemůže pochopit. A mrzí ho to. Všechno mi jde tak snadno. Myslím něco se naučit, protože pokusy se zrychlit nedají. Holky se na koleji učí třeba týden a perně to, co mně do hlavy naleze za tři dny nejvýše. I když v tom samozřejmě ty dny taky ležím po uši. Jsem totiž pracant, ne nějaký snadný talent. Žádný génius. Kdybych byla vědecký génius, tak bych si přála to i dělat. Jedna z věcí, která talent provází, je to, že talent se potřebuje prosadit. A já, jak jsem už zmínila, hledám zadní vrátka. Snažím se ospravedlnit před okolím, profesory, svůj plánovaný odchod z oboru. Sama před sebou ne. Nemám za sebe potřebu dělat něco, co nechci, jen proto, že to společnosti může přinést užitek. Ke všemu společnosti, která si toho neváží a neumí to ocenit. Každopádně po třech dnech učení se sebetěžší látce můžu jít a někdy taky jdu do hospody. Naučená. Nametu se z radosti, protože umím odhadnout, nakolik umím a že s tím zkoušky hravě zvládnu. Možná si myslíte, že jsem namyšlená, ale já bych řekla, že mám spíš reálný odhad situace. Pak dorážejí spolužáci (frustrovaní, jak jim to nejde) a já jim i přes nějaké to promile v krvi vysvětluji látku. Někdy tak dobře, že jim ušetřím i pár dní. Dokonce nejsem dobrá jen ve stavech nouze (jejich, před zkouškou), ale umím oborem nadchnout vlastně kohokoli. Kromě sebe. Čímž se vracíme k tomu hlavnímu.
A co je pro mě tedy důležité? Jaká je moje životní orientace? Žebříček hodnot... Jsem ženská. Chci mít děti a s někým, kdo za to stojí. Vychodím školu – teď popisuji model, ne plán –, zjistím, že neumím nic, co se hodí do života, a že nikoho nemám. To je nádherný východisko. Krásný start. A teď si ještě řekněme – start v jakém věku. Ve třiceti (dřív se totiž u nás většinou nekončí). Budu chtít jít někam do práce. Tam se zeptají, kolik mi je a jakou mám praxi. Budu bez praxe, bez dětí, bez ničeho. Proto jak můžu, tak ze školy a zejména z laboratoří prchám... Kam? Do práce. Pracovat se snažím poctivě, aby to mělo pro mě i pro firmu smysl. Mívám s tím problém. Se svojí vlastní laťkou, nároky a kritérii. Usínám pak v laborce. Probouzím se pokousaná od cizopasníků, na kterých dělám. Nebo pracuju v noci na počítači pro firmu a spolubydlící mi laje, že ji ruším. Zapomíná, že sama dokáže přijít ve tři ráno, neschopná se trefit klíčem do zámku.
Už mě, přiznám se, nebaví ani to improvizované doučování v hospodě. Nejsem proti tomu, někomu pomoci v nouzi. Nelíbí se mi ale, že se z toho stalo pravidlo a že se na to spoléhá. Taky nechodím do hospody proto, aby mi tam někdo říkal: Nechápu, jak se polytenní chromozomy vejdou do interfázových jader buněk larev octomilky. A že mu to prej mám vysvětlit... Chodím do hospody proto, abych řekla kamarádce, že se po mně na ulici koukal chlap a že byl sympatickej a žemi v hlavě zase naskočilo všechno od A do Z. A taky chodím do hospody proto, abych tam nějaký ty kluky potkala. Ne kvůli octomilkám. A ne kvůli těmhle typům – myslím teď spolužáky, se kterými bych ve vědě trávila deset hodin denně. Jenže mně zrovna ta věda tak jde. Mám to ale smůlu. Profesor mě chválí, že mám píli, a jak to nazývá on, sitzfleisch. Já to vysedím, když je potřeba. Ale proč bych nad tím seděla jako on patnáct hodin denně, když v tom nevidím smysl? Dostanu snad Nobelovku? A dostane ji on? Taky ne. A já jsem na rozdíl od něj ještě ženská. Chci mít děti. Teď abych tady nechala na sebe kontakt a bude to jako seznamka, ne? Ale asi by se vzhledem k zákonu schválnosti ozval spíš někdo, kdo by potřeboval vysvětlit biologii a chemii...
Někdy se podezřívám, že to zabalím a řeknu: Tak já vám tu vědu budu dělat, když vidíte její budoucnost ve mně a chcete to předat zrovna mně. Dejte mi laboratoř, žebráckou mošnu a nějakej řeholní hábit a jdu do toho, když si mě chcete vzít na svědomí. To si trochu dělám srandu, ale tenhle postoj, že se nechám zlomit, ve mně opravdu je. Proto pořád volám do světa a všude vyhlašuju: Nikdy. Je to obrana. Znám se. A bojím se, že se sebe sama nebudu umět zastat.
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz pátek týdenní příloha Lidových novin. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu: David Shorf. Produkční: Ilona Šáralová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Telefony: 225 067 111, inzerce 225 063 428. Faxy: 267 098 398, inzerce 225 063 416. Internet: www.lidovky.cz, dopisy@lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Čísla Show View™© 1998 Gemstar. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny.
O autorovi| podle příběhu Karolíny Vondrákové napsal Petr Vydra
