Letošní Příběhy bezpráví jsou věnovány protikomunistické Rezistenci z let 1948-1989: pokoušíme se ukázat, že aktivní odpor proti vládě KSČ byl v Československu mnohem rozšířenější, než se často uvádí. A zdá se nám, že lidem, kteří se rozhodli proti komunismu působit, respektive „nesmířit se s ním“, se dnes věnuje daleko menší pozornost, než by si zasloužili. Popsat všechny projevy odporu je v několika článcích nemožné: člověk se musí uchýlit k víceméně heslovitému záznamu aktivit a odvážných činů, které pod takový pojem spadají. Stručně zachytit diverzní skupinu jde pak samozřejmě snáz než vylíčit odpor, skládající se z tisíců individuálních rozhodnutí v rámci velkého společenství, jako je například římsko-katolická církev.
Komunistickou diktaturu odmítla už po únoru 1948 přijmout řada duchovních a pochopitelně i katolických laiků. Mnozí bojovali v první řadě za svou víru, ale to znamenalo bojovat za princip svobody, tudíž útočit na podstatu totalitního státu i komunistické ideologie. KSČ respektovala náboženskou svobodu jen formálně - a církev, k níž se po válce hlásilo mnoho milionů lidí, pro ni představovala nejsilnějšího „vnitřního nepřítele“. Klement Gottwald prohlásil už v červnu 1948, že je třeba „odpoutat katolickou církev od Vatikánu... je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou“.
Když estébáci chodili od fary k faře
Brzy tedy začala systematická likvidace tradičního náboženského života a církevní hierarchie: církev jako celek měla fungovat podle direktiv, které jí určil stát, oficiální propaganda soustavně atakovala Vatikán, nejvýznamnější církevní představitele (internované nebo uvržené po několika procesech do kriminálů) nahrazovali postupně kolaboranti, perzekvováni byli členové řádů, objevili se církevní tajemníci dozorující činnost duchovních, byl zřízen tzv. státní souhlas s kněžskou činností, který stavěl kněze do neřešitelného dilematu: buď musel poslouchat příkazy režimu, i když byly v rozporu s jeho svědomím, nebo přišel o souhlas, a tudíž nesměl vykonávat své poslání.
Církev se od počátku bránila mnoha způsoby. V červnu 1949 schválili například čeští a slovenští biskupové obsáhlý pastýřský list Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky. V listu se mj. vypočítávají předpoklady nutné k zachování svobody církve a biskupové konstatují: „Vcelku možno říci, že mimo kostel je každá náboženská činnost již znemožněna, a do kostelů se bojí leckde věřící veřejně vejít, aby nebyli obviňováni z reakce a nehrozila jim ztráta existence.“ Komunisté na pastýřský list zareagovali tím, že internovali arcibiskupa Josefa Berana a spustili rozsáhlá restriktivní opatření. Estébáci chodili od fary k faře a pastýřský list zabavovali - šířil se do té doby tajně a kněží, kteří jej navzdory nebezpečí četli v kostele, končili za mřížemi.
Mádrův vzdor
Rezistenci v rámci církve je nejlepší ukázat na konkrétních příkladech. Teolog a kněz Oto Mádr se v roce 1949 vrátil do Československa ze studií v Římě. Odmítl učit na komunisty ovládané teologické fakultě a začal organizovat kroužky mladých křesťanů, na jejichž schůzkách se sloužily mše a diskutovalo se o situaci v církvi i ve společnosti. StB začala Mádra coby narušitele pořádku sledovat. Ukryl se tedy v klášteře u řeholních sester sv. Karla Boromejského, a to díky odvaze generální představené kongregace Bohumily Žofie Langrové. V klášteře Mádr napsal apel Slovo o této době, který navazoval na výše zmíněný pastýřský list (podobně se také šířil mezi věřícími) a vyzýval křesťany, aby v těžké době pozvedli hlavy a neklesali na duchu.
V roce 1951 byl Mádr po neúspěšném pokusu o odchod ze země zatčen a o rok později odsouzen na doživotí. Bohumila Žofie Langrová, která „podrývala režim“ i v jiných případech (mj. po rozpuštění mužských řádů zaměstnala v kotelně kláštera františkána Remigia Janču, který pak tajně sloužil mše), byla roku 1952 odsouzena za velezradu k pětadvaceti letům vězení. Mádr se angažoval i po svém propuštění a bojoval s režimem po celou dobu normalizace.
Felix Maria Davídek a Skrytá církev
Jiným knězem, který systematicky vzdoroval v zájmu svobody a ve prospěch bližních (i když se pak jeho příběh vyvíjel dosti odlišně od Mádrova), byl biskup pozdější skryté církve Felix Maria Davídek (1921-1988). Roku 1945 ho vysvětili na kněze a v září nastoupil na faru v Horním Štěpánově poblíž Boskovic. Roku 1950 založil tajnou „fakultu“, jejíž studenti oficiálně navštěvovali Komenského univerzitu, ale o jejich skutečné vzdělání se staral právě pater Davídek.
V dubnu 1950 byl Davídek kvůli nepovolenému vyučování, odporujícímu „lidově-demokratickým požadavkům“, zatčen, ale uprchl okénkem u záchodu, ukrýval se před policií (nějakou dobu i v ženských šatech) a pak se pokusil o útěk na Západ. Znovu ho zatkli a za sérii „trestných činů“ odsoudili ke čtyřiadvaceti letům vězení. Politolog a historik Petr Fiala o Davídkovi píše: „Existuje řada svědectví o jeho mimořádně statečném chování ve vězení, které mělo za následek častou samovazbu. Pro jeho zdravotní stav mělo věznění velmi špatné důsledky. Přesto se zde snažil pokračovat ve své činnosti: sám studoval, jak jen to bylo možné, připravoval programy pro své spoluvězně, aby jim pomohl překonávat apatii a nudu, a spolu s ostatními duchovními vymýšlel nové formy života církve, které se chystal realizovat po propuštění na svobodu.“
Z kriminálů vyšel Davídek v roce 1964 a opět se začal věnovat myšlence podzemní katolické univerzity, s profesorem Stanislavem Krátkým založil systém tajného studia teologie. Po sovětské okupaci v roce 1968 se obával intenzivního pronásledování katolíků, a začal proto budovat paralelní, tajnou a na komunistickém režimu zcela nezávislou církevní strukturu: moravskou skrytou církev, kterou nakonec tvořilo 15 biskupů vysvěcených tajně Davídkem a asi 160 tajně vysvěcených kněží. Po roce 1970 přistoupil i ke svěcení žen. Právě toto Davídkovo působení vedlo k roztržkám, problémům a rozporům, které uvnitř církve trvají dodnes.
Podrobnosti o skryté církvi najdete v knize Petra Fialy a Jiřího Hanuše: Skrytá církev, Felix M. Davídek a společenství Koinótés, CDK 1999
