Od josefinismu prodělává katolictví u nás trvalý ústup. Tento sestup a pád je možno postihnout a popsat, obtížněji už vysvětlit, vyložit všechny jeho příčiny. Těžko je chápat, jak národ kdysi katolický, v letech 1918-1938 ještě ve většině katolický, tak snadno a rychle ztratil svůj katolický charakter po roce 1948.
Začalo to samozřejmě už josefinismem. V takzvaném národním obrození, to jest vlastně v nástupu novodobého národního vědomí a nacionalismu, byli hlavně katoličtí kněží, především v terénu, hlavními nositeli tohoto proudu. Postupem času se z nich stali spíše dobří hospodáři, pečující o svá políčka, zahrady a včelstva a družně nažívající se svými spoluobčany.
Pěl básník: „Církev a vlast v mých něžně milují se ňadrech. Každá z nich půl, každá má srdce mé celé.“ Takže ve skutečnosti každá z nich měla toho srdce jen půl, a církev rozhodně tu menší polovičku. Pěl básník: „Váš je Hus, i Nepomuk i Cyril.“ To přesně vystihuje, tato melanž, situaci katolictví u nás. V posledním desetiletí Rakouska si katolíci hověli v náručí habsburské monarchie jako pilní a poslušní („treu und bieder“) občané, současně už však také rostl, mohutněl a bouřil čím dál tím víc protikatolický boj, nesený zejména mladočechy, Masarykovými realisty a sociálními demokraty.
Náboženská tolerance?
Spíš lhostejnost Tento boj pak vyvrcholil po roce 1918 - Po Vídni Řím! Řím musí být souzen a odsouzen! Tábor je náš program! Kříže ze škol, protikatolická kampaň na Slovensku atd. Proti tomuto boji se zprvu postavila jen lidová strana. Vyrostla právě z tohoto boje a na tomto boji - svědectví o tom, že katolické vědomí v některých vrstvách národa, zejména chudších a na zachovalé Moravě, bylo ještě přese všechno živé.
Jakmile ovšem protikatolický boj ztratil na síle a ochabl, začala valem řídnout i lidová strana. Jejímu (převážně kněžskému) vedení se nepodařilo soustředit ani všechny uvědomělé katolíky, ba ani jejich větší část. A co ještě horší: ve vědomí jak větší části katolíků, tak zejména v nekatolické veřejnosti, splynuly pojmy „katolík“ a „lidovec“ v jedno, ztotožnily se, ačkoli církev a politická strana nebyly přece jedno a totéž.
Z toho všeho můžeme vyvodit některé závěry: především katolíci, dokonce ani katolická hierarchie a kněží, nehledali spásu v žitém náboženství, ve skutečném náboženském životě, soustředěném v kostele, a nikoli v hospodě, ale v berličkách, jak se ukázalo, velmi pochybných, politické strany, její domnělé síly a moci. Druhý závěr pak bude asi ten, že náboženské cítění českého lidu, jeho náboženský sklon, skutečný náboženský cit, nebude asi tak pevný, silný a nepochybný.
Jak píše Durych ve Vahách života a umění, v roce 1917 nejenom Viktor Dyk, ale i Otokar Březina (jakožto myslitel katolíky patrně silně přeceněný) uvažovali o jakémsi „národním“ náboženství, „národní“ církvi - skutečně nábožensky založený a skutečně věřící člověk by tak nikdy neuvažoval -, a jak se situace rychle měnila, ukazuje výrok téhož Březiny z roku 1919, zachycený opět Durychem ve Vahách, že totiž on, Březina, neví, na které lucerně bude viset.
Budoucímu historikovi bude důkladně prozkoumat, zda český národ měl i v minulosti zvlášť silný náboženský sklon, jak se obvykle tvrdí. Domnívám se, že neměl. Je otázka, zdali oslavovaná česká tolerance nebyla spíše náboženská lhostejnost. Nebyla česká konfese z roku 1575 spíše výrazem náboženské lhostejnosti, spojené s politickou prozíravostí, než náboženská tolerance? Člověk se musí divit, když kolem Bílé hory neustále naráží na to, jak šlechta (o poddané nešlo) měnila víru snáze než košili. Platilo v té době: já na bráchu, brácha na mě. Manžel katolík, manželka evangelička, nebo naopak.
Jeden bratr katolík, druhý bratr evangelík, aby to bylo na všechny strany dobré (Černínové). V řadách českých bratří, tolik oslavovaných, byli samozřejmě muži vynikající (Komenský), velmi rozšafní (Karel starší ze Žerotína), ale také z bratrských škol vyšel Valdštejn a českým bratrem i s manželkou byl do třiceti let (a to je tenkrát něco!) Karel z Liechtensteinu, český místodržící po Bílé hoře (liechtensteinští dragouni!). Znamenalo tu náboženství opravdu něco, nebo to byla politika?
V jedné knížce uvádí Zdeněk Kalista, že otec Balbínův byl za stavovského povstání rychtářem ve Vysokém Mýtu ve službách stavů a o několik málo let později opět rychtářem ve Vysokém Mýtu ve službách Ferdinandových a že prý to je svědectví obrozeného katolicismu a otec Balbínův prý dal syna Bohuslava na kněžství na odpykání svých hříchů. Byla to síla obrozeného katolicismu, nebo byl otec Bohuslava Balbína prachobyčejný kolaborant? Já bych myslil, že to byl prachobyčejný kolaborant.
Plojhar je legitimní duchovní dítě Šrámkovo Vraťme se však do let 1918-1938. Masaryk byl opravdu klíčovou postavou „první“ republiky - jeho výrok, že „katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich dobudou“, je jednak pravdivý, protože v dějinách nikdy žádná skupina lidí neměla více práv, než kolik si jich dobyla, jednak je to typická masarykovská fráze (Viktor Dyk v epigramu o Masarykovi: „naučil mládež frázím několika“), ale hlavně: což mohli mít katolíci důvěru v prezidenta, který jako Bourboni nic nezapomněl ze své profesorské minulosti, a zejména v prvních letech svého prezidentství také ničemu se nenaučil? Jestliže Viktor Dyk v intermezzu svého Konce Hackenschmiedova nazývá Masaryka „vyběračem kosů“ (Národ Chelčického musí bažit po nekonečném, parafráze Masarykova často opakovaného výroku z České otázky a Naší nynější krize), neplatí to jen o Masarykově pohledu na poezii a umění vůbec, ale i na náboženství. Kde vzal tuhle protestantskou rozšafnost a moudrost syn Moravského Slovácka?
Musíme ovšem říci, že také katolictví u nás v posledních desetiletích Rakouska a v letech 1918-1938 bylo (alespoň to oficiální) v hlubokém kulturním úpadku. To jsme ostatně už řekli. Nutno jen zdůraznit, že jednou z hlavních příčin tohoto úpadku byl u nás především katolický kněz. Jak po takzvaném převratu v roce 1918, tak v lidové straně i s jejími důsledky po roce 1945 a 1948. Josef Plojhar je legitimní duchovní dítě Šrámkovo. Také v tom je poučení pro budoucnost.
Text je krácen, titulky jsou redakční. Další ukázku přinesou LN zítra.
***
Katolické hierarchii se velmi vymstilo tolerování politické činnosti kněží v „první“ republice. Jestliže taková desetiletí už předtím povolovala a trpěla tuto činnost, kdo mohl oprávněně žádat, aby se najednou zakázalo legitimnímu duchovnímu dítěti Jana Šrámka Josefu Plojharovi to, co se trpělo a schvalovalo tolik let Šrámkovi? Jen proto, že se změnil režim a tento režim že se nelíbil Vatikánu ani katolické hierarchii u nás? Že Plojhar posléze kolaboroval s komunisty? Což Šrámek nekolaboroval s agrárníky, pak s Hradem? Plojhar byl skutečným, opravdovým dědicem a nástupcem Šrámkovým, tak jako jsou paxteriéři nástupci a dědici Jednoty katolického duchovenstva. Ladislav Jehlička
Předseda „obrozené“ Československé strany lidové Josef Plojhar (1902-1981) zastával rekordních 20 let v komunistických vládách post ministra zdravotnictví.
A co ještě horší: ve vědomí části katolíků, i v nekatolické veřejnosti, splynuly pojmy „katolík“ a „lidovec“ v jedno
