Do Depeche Mode jsem byla osudově zamilovaná před více než dvaceti lety. Protože bylo nutné dávat lásku k nim patřičně najevo, strávila jsem prakticky celé mládí oděna v černém, s půlkou hlavy vyholenou: naléhavě jsem potřebovala vypadat jako David Gahan. S pomocí otcova holicího strojku se mi to dařilo na výtečnou, za což bych se ráda, byť se značným zpožděním, omluvila profesoru matematiky Ivanu Sládkovi, kterému jsem v jeho tehdy čerstvě důchodovém věku významně pletla hlavu: děvčata jsou přece ta s dlouhými vlasy, v sukních, mizerné počtářky.
Z dob, kdy mě oblékal můj přehrávač, mi zůstala snad jen láska k černé. Mou současnou hudební modlou je krom toho spíš Iggy Pop, kterého není úplně jednoduché ve stylu oblékání napodobit: minimálně nejsem tak statečná, abych po městě běhala do půli těla nahá, a to zcela opomíjím fakt, že při hmotnostní jednotce jeden iggy jsem zhruba někde u čísla 2,5. Kvůli tomu by případně v praxi aplikovaný Iggy styl vytvářel značně neestetický dojem. A co se týče oné černé, tak v té přece chodíme, až na výjimky, vlastně všichni.
Cesta časem V případě koncertu britské legendy v pražské O2 areně, kam jsem si šla se slzou v oku zavzpomínat, to ovšem platilo téměř stoprocentně. Takže jsem to tím pruhovaným trikem dost projela, a to navzdory téměř vzorně černé minulosti.
Legračnější než kompletně černě oděné osazenstvo haly byl ovšem fakt, že český fanoušek se od konce 80. let vizuálně prakticky nezměnil. V O2 areně běhaly tisíce Davidů Gahanů v černých vestičkách a s precizním výbrusem na hlavě, stejně početnou skupinu tvořili i Martinové Goreové, ti zase v kožených křivácích a blond trvalou na šošolce hlavy. Skoro jako by nepostřehli, že David už nechodí celý v černém a že Martin se, považte, dokonce obléká do stříbrné. Skoro jako by nepostřehli, že už jsme všichni trochu vyrostli.
Zbrojní pas k šatníku Abych nestřílela jen do stárnoucích fanoušků DM, tedy řad vlastních, módní styl mladé generace se i o téměř tři desítky let později formuje pomocí prosté nápodoby hudebních lásek. Zvláštní je na tom snad jen to, že ačkoli černá vládne dál, jednotlivé skupiny ji používají v tak odlišných podobách, že je není možné poplést.
Pravděpodobně nejlépe rozpoznatelnou skupinou jsou fanoušci gotického rocku. Ten se naštěstí v posledních letech vytrácí z popředí (hudebního) zájmu, ovšem taková návštěva koncertu Marilyna Mansona je stále velmi výživným zážitkem: bledé, často ošklivé mladé dívky jsou obaleny do kombinace sítí, kůže a zdobí se předměty, které při jiném použití mohou jedince dokonce ohrožovat na životě.
Být gotikem nejen v hudebním slova smyslu, ale zejména v tom módním, vyžaduje jistou dávku odvahy. Gotik obecný to totiž ve společnosti nemá vůbec jednoduché: zatímco trendy ovládají lehounké materiály, snově vybarvené hi-tech tkaniny a slogan v jednoduchosti je síla, gotik se každé ráno musí vevázat do bot, které často váží třetinu toho, co on sám, a navíc v nich i vyjít mezi lid, který je přesvědčen o tom, že nic nad dvacet deka nemá na nohou co dělat. Coby mírné zpestření v mezích formy gotik černou kombinuje s rudou, což prý má evokovat jeho obdiv ke krvi. Hm.
Výraznou módní skupinou jsou i příznivci hudebního stylu emo. Ti se podobně jako gotici rovněž oblékají do černé, občas se dopouštějí kombinace s růžovou, zejména pokud je užita na keckách Converse. Coby jedinečný doplněk svého outfitu poměrně často používají vlastní jizvy, pro dotažení je zásadní totální absence úsměvu: emo se nikdy nesměje, protože ví, že všechno na světě je špatně. To my o generace starší sice víme taky, ale nepovažujeme to za důvod ke smutku, natož za důvod k tomu, abychom se zajizveni a s černě podmalovanýma očima fotili u dlaždiček.
Do černé se krom toho odívají i pravověrní rockeři. Tam bych ale ani u nové generace nečekala žádné zásadní změny: černou tradičně doplní klasickou výšivkou a nažehlovacími obrázky.
Změní se ještě někdy něco?
S odstupem oněch více než dvaceti let nelze než konstatovat, že děti se stále oblečením hlásí ke své milované skupině a stále neústupně trvají na tom, že Pepa, Karel nebo Bill jsou trendsetteři. Jen pevně věřím, že až současní emaři zestárnou, na rozdíl od generace současné, která není s to se oprostit ani od barvy, budou aspoň v módě více nápadití. Naše generace to totiž vzdala: nejčastějším měřítkem stran módy je nebýt moc vidět. Otázkou zůstává, jestli ta rádobyelegantní nenápadnost není především příšerná nuda.
Co je módní průšvih? Například navštívit koncert Depeche Mode v pruhovaném triku. Inu, stane se. I ex-pravověrným.
