Jiří Brabec (1929) začal sice knižně publikovat už jako student roku 1953, kdy vydal knížku o poezii Antonína Sovy, ale na pultech knihkupectví se to jeho díly zrovna nehemží. V 60. letech hojně zveřejňoval své studie, ale i tehdy především časopisecky nebo v rámci týmových prací. Jediná jeho tehdejší monografie se jmenuje Poezie na předělu doby a pojednává o básnictví konce 19. století.
Pak ho odevšad vyhodili a ve vědecké práci pokračoval jako hlídač v pražské Loretě či v kotelně na strahovském stadionu. Kromě kotlů tam byl obklopen početnými kartotékami s tisíci a tisíci záznamů - neztrácel čas. Ale ani po roce 1989 nespěchal s knižními publikacemi svých výzkumů trvajících desetiletí. Už to začínalo vypadat, že své novější poznatky a závěry zanechá jen ve vědomí posluchačů, kteří ho na filozofické fakultě poté, co byl rehabilitován, přímo hltali - obzvlášť po letech pololží mdle přednášených podle skript působily jeho svižné a perfektně podložené výklady o české moderní kultuře jako zjevení.
Do širšího povědomí pronikl z Brabcových prací jedině snad Slovník zakázaných autorů, který byl počátkem 90. let prvním solidním přehledem o díle spisovatelů, kteří za komunismu publikovali jenom v samizdatu a v zahraničí. Brabec je ale opakem vědce, který jen shromažďuje údaje o tom, co kdy kdo jak a o čem napsal - byť i slovníkový spis, na němž pracoval se čtyřmi spoluautory pro exilové nakladatelství Josefa Škvoreckého, kde kniha vyšla pod názvem Slovník českých spisovatelů v roce 1982, zvládl skvěle.
Jedinečnost se musí zarazit Nyní Brabec promluvil souborem studií: o kvalitách jeho myšlení se tak každý může přesvědčit četbou knihy, kterou vydal pod titulem Panství ideologie a moc literatury - studie, kritiky, portréty (1991 -2008). Jsou to rozsahem většinou drobnější stati, roztroušené v prvním vydání po časopisech a sbornících, dokládající, co vše Brabec ve svých kartotékách, a především ve své hlavě za uvedené období, ale i během předcházejících etap nashromáždil.
Zklamání zažije každý, kdo si od názvu slibuje sborník textů o zákazech v kultuře nebo o autorech vzdorujících ve své tvorbě komunismu. Brabec opakuje, že literatura neilustruje dějiny ani změny systémů, nýbrž vytváří vlastní příběh. Každé dílo je normou, protože směřuje k jedinečnosti -a proto musí narazit v totalitních systémech, usilujících o všeobecnou platnost norem, usměrňujících všechno a každého.
Brabce příliš nerozhořčuje, co všechno se kdy nesmělo, trestalo či požadovalo. Víc ho zajímá, jak literatura politické direktivy obchází a míjí se s nimi, nebo reaguje nepřímo. Tvrdí třeba, že na úkol psát budovatelské romány, které skoro nikoho nezajímaly, sama literatura počátkem 60. let reagovala přenesením těžiště na povídku, kde se společenské ideály tak komplexně líčit ani nemohly. Umění a politická moc jsou u Brabce dva odlišné systémy, které se o sebe různě třou a jeden do druhého proniká, ale vyvíjejí se po svých osách.
Nejvlastnějším zájmem Jiřího Brabce jsou autoři, díla, období a směry, které představují nějaký výrazný přerod nebo silnou jednotu díla a autorova postoje. Proto ho zajímá osvícenec Josef Dobrovský, jenž si obrození představoval naprosto jinak než vlastenečtí populisté kolem Jungmanna, kteří ho zatratili, stejně jako komunistický disident Záviš Kalandra nebo zapomenutý básník, kritik a překladatel Ladislav Fikar. Proto se celý život Brabec zabývá Masarykem - ne že by všechny jeho názory obdivoval, ale jejich ucelenost a vnitřní konzistence vzbuzují jeho badatelskou úctu a zvědavost. Brabce fascinují tvůrci smělých intelektuálně uměleckých směrů, nových světů - ať to byl zakladatel poetismu Karel Teige, skupina 42 a Jiří Kolář, nebo pováleční surrealisté v čele s Vratislavem Effenbergrem.
Žádná démonizace ani sentiment Pokud jde o literárně historická období, píše Brabec nejvíc o tématech obtížných, dosud málo nebo schematicky zpracovaných. Jeho nejrozsáhlejší studie v Panství ideologie pojednává o antisemitismu za okupace - nepochybně ještě nikdo tento zásadní jev neprostudoval tak důkladně, ale bezpočet uváděných děl čtenáře zahlcuje -v dlouhých výčtech čeká na pointu, dostává však další kvanta informací, někdy navíc přesně neví, kdo je autorem citátu, například o přisluhovačích nacistického deníku Vlajka, které někdo (ale kdo?) označil za „podivnou společnost denunciantů, vyděračů a zločinců“. I další studie o konkrétních úsecích literárních dějin pojednávají o vzrušujících a opomíjených jevech: o české literatuře vznikající v zahraničí, o uměleckém a politickém zlomu po roce 1945 (ale už i dávno před ním), o normalizaci.
Kdo by ale od chartisty, spoluvytvářejícího euforii roku 1968 z postu místopředsedy nového a zakrátko rozprášeného Svazu českých spisovatelů, v jehož čele stál Jaroslav Seifert, očekával démonizaci normalizační literární politiky a oslavu statečných literárních disidentů, bude rychle vyveden z omylu. Brabec nekádruje ani nesumíruje, nýbrž zjišťuje, jak se literární proces doopravdy rozvíjel.
Pojem oficiální literatury odvrhuje jako nesmysl, protože se přinejmenším v 80. letech v běžně vydávané tvorbě prosazují souběžně zcela odlišné soubory norem. Na druhé straně solidární koncepce nejrůznějších směrů a generací v literatuře strojopisné neboli samizdatové nenaplňuje historika Brabce žádným sentimentem, natož nadšením. Vidí v umělých okolnostech především překážku pro přirozené kritické třídění pozic. V situaci, kdy jsou všichni kamarádi a mají společného nepřítele, byla ostřejší diferenciace zmrazena pobytem na jedné lodi zákazů a ťukáním beletrie na strojích přes kopíráky.
Pro Brabce má ovšem uvažování o době se zrůdně pokřivenými pravidly literárního provozu ještě dalekosáhlejší důsledky. Ukazuje, že dosud (stať pochází z počátku tohoto desetiletí) dějiny nedávné minulosti píší nejčastěji jejich alespoň částeční aktéři a pamětníci, zatížení pochopitelně selektivní mocí vlastních vzpomínek, dojmů a projekcí, které ale zpravidla nepřiznávají, a už vůbec neanalyzují. Právě Brabec, který se vždy tak pevně drží konkrétních citátů, děl a nesporných faktů, pak varuje před literární historií, která chce objektivně rekonstruovat literární proces, protože to není možné. Z množiny děl vždy vybíráme, vyzdvihujeme, co je důležité, vyprávíme vlastním jazykem o procesech, které se podle našeho názoru udály, ale v líčení někoho jiného probíhaly odlišně. Tuto abecedu historického konstruktivismu, v dějepisectví programově zdůrazněnou spisem Metahistorie (1973) Haydena Whitea, Brabec, vycházející z přednášek Paula Ricouera, dovádí až k výkřiku: „Tady nejde o slovíčka, ale o samotné pojetí literárních dějin.“ Svoboda se závazky Jeden ze silných, strhujících rysů Brabcova psaní o literatuře spočívá v tom, že je v každém okamžiku svého uvažování teoretikem literárního dějepisectví, ale nedává to najevo teoretizováním, nýbrž rovnou psaním podle zásad, na nichž trvá. Další takový nepřehlédnutelný rys, jímž se Brabcova kniha liší od většiny pojednání o dějinách literatury, spočívá ve volnosti, s jakou nabírá z různých zdrojů. Píše o filozofickém zázemí autora a o jeho zájmech -popisuje třeba, jaký byl Karel Hlaváček nadšený sokol, zajímá ho osobnost (výrazné je to ve stati o Václavu Černém nebo když popisuje, jakou měl povahu Karel Teige). Politika patří k literatuře neodmyslitelně. Jak to ale všechno spolu souvisí?
Při bližším ohledání čtenář zjistí, že každá zmínka je u Brabce součástí pevného výkladového systému, který se ke zdání volnosti dopracoval myšlenkovou přísností a přesností. Jednou z největších inspirací knihy je právě toto napětí mezi nadosobním systémem výkladu a konkrétním nadšencem, který pevně stojí za každou větou, včetně zaujatých kritik děl současníků, ať pochvalných, či odmítavých, které tvoří důležitou součást Brabcova zásadního díla.
***
STUDIE, KRITIKY, PORTRÉTY
KNIHA TÝDNE
Panství ideologie a moc literatury
Jiří Brabec
Akropolis, 2009, 320 stran
Jednou z největších inspirací knihy je právě napětí mezi nadosobním systémem výkladu a konkrétním nadšencem, který pevně stojí za každou větou, včetně zaujatých kritik současníků
O autorovi| Tomáš Glanc, literární historik Autor (* 1969) je rusista a literární vědec
