Dokument Nesvatbov režisérky Eriky Hníkové je jedním ze tří českých filmů a koprodukcí, které byly uvedeny v oficiálním programu letošního Berlinale. Hníková se v něm věnuje tématu nezadaných třicátníků z východoslovenské obce Zemplínské Hámre, které na berlínském festivalu velmi silně zarezonovalo s publikem.
* LN Nesvatbov má na Berlinale obrovský úspěch, jak ho vnímáte?
Nevím, jestli bych to nazvala obrovským úspěchem, ale ten film tu zkrátka nějak rezonuje. Ale nemám zatím srovnání, jinde v zahraničí jsem s ním zatím nebyla, tak nevím, jestli bude rezonovat i jinde. Ale doslechla jsem se, že jeden z důvodů, proč má Nesvatbov takový ohlas právě v Německu, je fakt, že tu je obrovský problém s tím, že etničtí Němci nemají děti. Jsou dokonce předpoklady, že pokud bude pokračovat dosavadní populační exploze přistěhovalců, tak budou někdy v roce 2040 etničtí Němci v Německu v menšině. Posledních několik let v Německu probíhá propaganda, aby Němci měli děti; možná proto německé diváky Nesvatbov zajímá. Smějí se, připadá jim velmi vtipný, ale zároveň mi novináři nebo diváci po projekci kladou velmi chytré otázky. Mívám tu i třičtvrtěhodinové diskuse s publikem. Němečtí diváci ten film vnímají tak, jak jsem ho myslela - ne jako obyčejnou „řachandu“, jak Nesvatbov posuzují někteří čeští novináři, ale vidí za humornými situacemi i hlubší témata a rozebírají je se mnou.
* LN Už teď se ví, že Nesvatbov bude uveden v hlavní soutěži festivalu Hot Docs v Torontu, největší přehlídce dokumentárních filmů v Severní Americe.
Kromě Hot Docs chtějí Nesvatbov uvést na festivalech Doc Aviv v Tel Avivu, Planete Doc Review ve Varšavě, BAFICI v Buenos Aires, goEast ve Wiesbadenu a Crossing Europe v Linci. Co dál, uvidíme.
* LN Můžete popsat, jak se Nesvatbov na Berlinale dostal? Uvedení filmu na festivalu kategorie A je pro většinu českých filmařů pořád nesplnitelným snem.
Nesvatbov měl premiéru na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kde ho viděla takzvaná selektorka, která vybírá filmy do berlínské sekce Forum. Líbil se jí, konvenoval s hlavním tématem letošního Fora, a tak si z Berlinale vyžádali film na DVD. A po několika týdnech se ozvali, že film vybrali. Udivující tlampače
* LN Říkala jste, že jste v Berlíně konfrontována s chytrými otázkami. Jak se liší reakce českých a německých diváků?
Nechci to zobecňovat, může to být dané prostě tím, jaký typ lidí navštěvuje tenhle festival - ale diváci na Berlinale se velmi často ptají na formální stránku filmu. Zajímá je, jakým způsobem byl Nesvatbov natočený, jak jsem docílila toho, že vypadá, jak vypadá. Průběžně se také objevuje třeba téma vesnických tlampačů. Vůbec mě nenapadlo ho při výrobě filmu nějakým způsobem řešit, protože jsem zvyklá, že ve vesnicích obecní rozhlas prostě je, a buď ho starostové používají, nebo ne. Ale němečtí diváci vůbec netušili, že takovou věc máme. Takže padaly otázky, jestli si starosta ze Zemplínských Hámrů, kde se Nesvatbov odehrává, nechal ty tlampače vybudovat, aby svoji vesnici mohl ovládat, hodně se řešilo to, že jde o pozůstatek komunistické éry, díky kterému starosta Hámry ovládá v jakémsi starém systému coby reprezentant komunistické éry, zatímco občané už jsou lidé postmoderní doby. Diváci tu hodně řeší i takovéhle detaily. Může to být ale celkově způsobené prostě tím, že nejsme v České republice: tady se režiséra po projekci na něco chce zeptat třeba šedesát diváků. Je to docela namáhavé, ale přínosné. A i když se lidé při Nesvatbově smějí, tak zároveň říkají, že ten film je nejen vtipný, ale i hrozně smutný. Vnímají hodně témat, která jsem tam chtěla vložit: třeba střet tradičních a moderních hodnot. Je radost vidět, že diváci můj film čtou tak, jak jsem ho chtěla udělat. Čeští novináři často v recenzích řešili, jak jinak by Nesvatbov vlastně měl vypadat, aby se jim líbil, ti zahraniční spíše řeší, proč jsem zvolila ty autorské prostředky, jaké jsem zvolila, a snaží se filmu porozumět.
* LN Dobře, jak je tedy Nesvatbov natočený? V českých recenzích padala obvinění z inscenovanosti. Vy si s protagonisty filmu tykáte, je vidět, že se s nimi znáte, jde o ten druh dokumentu, kde je autor přiznaný.
Podívejte se, já vůbec téhle diskusi nerozumím. Každý film, ať už dokumentární nebo hraný, je zinscenovaný. V okamžiku, kdy si vybíráte objektiv na kameru, místo pro kameru, už přetváříte realitu, o střihu už ani nemluvím. Jakýkoliv film je vždy autorská výpověď, a proto já, když se dívám na jakýkoliv film, řeším pouze to, jestli je ten film organický, jestli funguje, jestli odněkud někam dramaturgicky plyne, jestli režisér umí dělat to, co dělá, a film potom nepůsobí jako umělá hmota. Scény z Nesvatbova, kvůli kterým mě někteří kritici obviňují z inscenovanosti, inscenované vůbec nejsou. A za scény totálně inscenované mě nikdy nikdo neobviňoval.
* LN Můžete dát příklad?
Scéna, ve které se jedna z hrdinek filmu, Monika, připravuje na velký seznamovací ples, je točená osm měsíců poté, v zimě. Když jsme Nesvatbov sestříhali, řekla jsem si, že by bylo skvělé ocitnout se před plesem s jednou z postav u ní doma. Tenkrát jsme to natočit nemohli, protože Monika byla tak nervózní, že se nechtěla nechat snímat, a další protagonisté mi řekli, že na ples stejně nepřijdou. Tak jsem odjela do Hámrů, pustila jsem Monice sestříhanou verzi a vysvětlila jí, proč si myslím, že scéna, kde ji češe její sestřenice, je pro film důležitá. Tehdy jsem u toho nebyla, ony my jen vyprávěly, jak příprava na ples probíhala. Poprosila jsem ji, jestli by to tedy mohla se sestřenkou zopakovat na kameru, a ona souhlasila. V průběhu natáčení docházelo k tomu, že se Moničina máma třeba prořekla „to je ale zima“, ale večírek byl v létě, a tak jí Monika odpověděla - „veď je leto, nie, mama?“ Úplně se do toho dostala. Dnes nikoho nenapadne, že zrovna tohle bylo inscenované. Na druhou stranu je tam třeba záběr, kdy další hrdina, Ďoďo, stojí ráno na autobusové zastávce, kolem jdou tři postavy a vypadá to, že jsem je tam režisérsky naposílala. Tak ty jsou taky odchytané, stejně jako celý ten ples.
* LN Co znamená odchytaný?
Že se to děje a já to točím. Nikomu neříkám, kam si má sednout a co má dělat. Zároveň ale kdykoliv natočím záběr, mám u sebe tužku a papír, záběr si zapíšu a okamžitě začnu přemýšlet, jak s ním pracovat, aby působil jako v hraném filmu - co si k němu mám dotočit, aby byl záběr součástí situace, která vede odněkud někam. To dělám přímo na place, nepřemýšlím až ve střižně, ale rovnou. Když Palo na ples přijde náhodně zvenku odněkud s Martinkou, a já vím, že spolu mají pletky, hned si řeknu - jestli tihle dva spolu budou tančit, musím si je natočit, protože tuhle scénu pak střihnu před to a bude to působit, jako že spolu už něco měli. Takhle se mi film rovnou skládá v hlavě.
* LN Dokumentů, u kterých je míra inscenovanosti vyšší než...
Ale inscenovanost je ve všech dokumentech! S touhle otázkou mám zásadní problém: co není inscenovaný dokument? I surový záznam z támhleté bezpečností kamery v rohu na to, jak tady spolu sedíme, začne být stylizovaný v okamžiku, kdy ho ustřihneme. Já bych doporučovala lidem, které to zajímá, přečíst si knihu Billa Nicholse Úvod do dokumentárního filmu, která vyšla před pár měsíci, tam se dost dopodrobna všechny tyhle otázky rozebírají.
* LN Ano, už výběr záběru je stylizace. Ale existují dokumenty, u kterých se na míru stylizace upozorňuje víc - vedle Nesvatbova třeba film Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic, který se točí kolem automobilky v titulní severomoravské vesnici. A příkladů je daleko víc. Vnímáte to jako určitou autorskou vlnu, nebo je to jen náhoda?
V zahraničí se takhle stylizované filmy točí od počátku dějin kinematografie, já je jako žádnou vlnu nevnímám, pro mě je každý režisérský přístup možný. Namátkou třeba dokumentární filmy Jorgena Letha nebo Ulricha Seidla. Na Berlinale jsem viděla třeba nový film Wernera Herzoga Cave of Forgotten Dreams, ke kterému si režisér sám namluvil komentář: to už je totální autorské gesto. Mě naopak iritují dokumentární filmy, které se tváří, že jsou autentické - ale co je to autentický? Když se mi třeba něco děje na tom plese, tak pokud jsem dobrý režisér, okamžitě začnu řešit, z jakého úhlu to natočím a co budu mít v druhém plánu. A už si vybírám z reality. Takže o jaké autenticitě to mluvíme? Stylizace, jaké používá právě Vít Klusák, já nepoužívám - například skvělá scéna v Nošovicích, kde zaměstnanci okopávají asfalt -, ale autorsky je velmi obdivuju. Akorát nemám tak dobré nápady, zase tak dobrá nejsem. Vít jednou natočí skvělý hraný film. Kdybych měla točit hraný film z fabriky já, tak se tam pravděpodobně budu muset na půl roku nechat zaměstnat a pak si v něm nechám zahrát ty holky, co tam makají. Živit se v Růžové zahradě
* LN Český dokument zažívá velký vzestup, běžně se dostává do kin, je oceňovaný na výročních cenách... Jak byste popsala jeho současnou situaci? Já mám například pocit, že se rozevírají nůžky mezi humanistickými dokumenty, jaké točíte třeba vy s Klusákem, a dokumenty z filozofující školy Karla Vachka.
Vidíte, to jsem ráda že to říkáte. Často nás všechny házejí novináři do jedné škatulky s podivným označením „vachkovská škola“, kterou zatím nikdo nevysvětlil. Pro mě filmy současného českého dokumentu spolu nemají mnoho společného. V Nesvatbově jsem si sice vybrala společenské téma, kterému se třeba dlouhodobě věnuje Klusák s Remundou, ale na rozdíl od nich ho nezpracovávám konfliktním způsobem. A úplně jiné filmy dělá zase třeba Helena Třeštíková se svými časosběrnými projekty. A Vachkovy filozofické eseje jsou přece také úplně jiné, stejně tak jako filmy Míry Janka.
* LN Co vás zaujalo ze současných českých hraných filmů?
Nezaujalo mě téměř nic. Ale abych byla spravedlivá, nemůžeme přece čekat, že v tak malé zemi, jako je naše, a s tím, jak v ní stát podporuje film, se najednou objeví filmaři světové úrovně. Sama teď budu řešit, co vůbec budu dělat, abych mohla natočit další film. Pro mě peníze nejsou to nejdůležitější, takže netočím komerci. Ale v okamžiku, kdy jiní filmaři začnou z existenční nutnosti režírovat Ordinaci v růžové zahradě, by mě fakt zajímalo, jestli ještě někdy natočí nějaký autorský film. Nemají na výběr, něčím se živit musejí. Systém českého financování filmů mi opravdu vadí, přijde mi nekoncepční. Ale i přes nepřízeň systému v česko-slovenském prostoru zajímavé osobnosti jsou a je úplně jedno, jestli v hraném filmu nebo v dokumentu. Na Berlinale jsem třeba viděla celovečerní debut Zuzany Liové Dům, který se mi opravdu líbil.
* LN Jak tedy u nás vypadá financování filmů?
Dám příklad. Na berlínském festivalu běží film Václava Kadrnky Osmdesát dopisů. To, že se sem dostal, svědčí o tom, že má nějakou uměleckou kvalitu. A ten film nebyl pětkrát podpořen Státním fondem na podporu a rozvoj české kinematografie s odůvodněním, že nedosahuje uměleckých kvalit, pak zase že je až moc umělecký. Myslím, že by bylo dobré zamyslet se, kdo v té radě sedí, komu svěřené prostředky udělují a jestli filmu vůbec rozumějí. A hlavně jaké filmy vlastně chtějí podporovat. Na Kadrnkův film pravděpodobně v Česku do kina moc lidí nepřijde, ale myslím si, že bude skvěle reprezentovat republiku v zahraničí. Chybí mi jakákoliv diskuse právě kolem tohoto financování, i když se to snad proměňuje k lepšímu. Před nedávnem proběhla neformální večeře několika českých producentů a fondu, kde se tyhle otázky řešily.
* LN Je fond pro české filmaře opravdu tak zásadním zdrojem financí?
Je a měl by být. Problém financování českého filmu spatřuju ale v tom, že tu je právě jen ten jeden fond, na který se filmaři můžou obrátit. A ten fond navíc věcem, jako jsou dokumenty, nerozumí a otevřeně to i přiznává - totiž to, že rozumí jen mainstreamové české produkci. Ale otázka je, jestli mainstreamová česká produkce může zaujmout někoho v zahraničí. Spíš tam zaujmou nějaké podivné projekty, protože ty v sobě nesou něco svého. Ale pokud fond nechce podporovat projekty jako Osmdesát dopisů nebo pokud my jsme nedostali peníze na distribuci Nesvatbova s prohlášením, že ten film nedosahuje uměleckých kvalit, tak v jeho fungování vidím problém. A zamýšlím se nad tím, kolik mladých nezávislých filmařů s neznámými producenty tam kdy žádalo o peníze, nedostali je a ty filmy nevznikly. Jestli náhodou tam neleží ty zakopané talenty, které se dnes v českém filmu tak hledají.
* LN Netajíte se s plány vyzkoušet si taky hranou režii. Jak to s nimi vypadá?
Neplánuju teď nic, chci si odpočinout a pak se uvidí, co dál. Ale hraná režie mě začala opravdu zajímat. Není to ale tak, že bych měla nějaký námět v šuplíku a sháněla na něj peníze. Spíš to vidím jako cestu do budoucna, ale mezitím můžou přijít děti nebo něco jiného a celé se to odsune... Uvidíme, pravděpodobně by mě ale zajímal nějaký experiment, nízkorozpočtový film s neherci na nějaké zajímavé české téma.
Představujeme Pražská rodačka Erika Hníková (1976) absolvovala katedru dokumentární tvorby FAMU. Několik ocenění za tvorbu získala již během studia. Mimořádný zájem vyvolal její absolventský celovečerní dokument Ženy pro měny, za nějž obdržela cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Později natáčela i v zahraničí, konkrétně v Afghánistánu pro Člověka v tísni. V letech 2006-2007 byla Erika Hníková šéfredaktorkou časopisu Nový Prostor.
