Středa 10. srpna 2022, svátek má Vavřinec
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Každý jednou umře

Česko

Nakladatelství Torst vydalo knihu Ladislava Jehličky Křik Koruny svatováclavské. Jde o autorský výbor Jehličkovy esejistiky z let 1978–1987, který vyšel pod stejnojmenným názvem v roce 1987 v samizdatu. Kniha je doplněna dalšími texty z Jehličkovy pozůstalosti a sborníkem, který k Jehličkovým 55. narozeninám připravili jeho přátelé.

Jehlička studoval před válkou na Filozofické fakultě UK obor čeština-francouzština. Po uzavření vysokých škol nacisty nastoupil jako redaktor v nakladatelství Vyšehrad, kde působil s tříletou poválečnou přestávkou až do roku 1951, kdy bylo celé osazenstvo Vyšehradu, od ředitele po sekretářku, zatčeno a spolu s řadou katolických spisovatelů odsouzeno v procesu s tzv. Zelenou internacionálou. Jehlička případ komentuje citací tehdejšího vyšetřovatele StB, který celou situaci „posoudil věcně a lapidárně“: „My jsme mysleli, co velkého neděláte, a vy jste zatím dělali hovno. Ale odserete si to stejně.“

A také si to „odsrali“. Jehlička dostal 14 let. Po svém propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických profesích, po liberalizaci režimu a své částečné rehabilitaci v roce 1967 se mohl vrátit do obnoveného nakladatelství Vyšehrad. Za normalizace musel z nakladatelství v roce 1972 opět odejít, pracoval v kulturní rubrice týdeníku Naše rodina a v roce 1976 byl penzionován.

Už během studií přispíval Jehlička do katolických periodik Jitro, Řád, Obnova. Po válce byl jedním z mála publicistů, kteří neadorovali socialismus a otevřeně kritizovali komunisty a Sovětský svaz. Vedle psaní rovněž překládal – z němčiny, francouzštiny a angličtiny. Po nucené odmlce se ke komentování dění vrátil v době uvolnění režimu v 60. letech. Torstem vydané texty jsou z jeho posledního tvůrčího období, kdy mohl Jehlička publikovat jen v samizdatu, a tedy naprosto svobodně a podle svého gusta, tedy s vervou a zároveň pobavením. Ten, který reaguje Jehlička je především kulturní glosátor, přičemž kulturu pojímá v nejširším slova smyslu, tedy včetně politiky nebo historie, které komentuje (jejich českou podobu) s neobyčejnou chutí zprava, i když sám dělení na levici a pravici odmítá – podle něj slouží jen k oblbování lidí. Stejně tak se nepovažuje za konzervativce (ti, kdo se snaží věci konzervovat, jsou v té době komunisté). Jehlička by odmítl i označení katolický spisovatel. Jakékoli nálepkování je mu z duše protivné, a tak mu je, katolíkovi do morku kostí, bližší přesvědčený ateista, a dokonce i komunista-idealista, než pseudoliberál, který všechny hodnoty šmahem zpochybňuje. Jehlička sám sebe označuje za reakcionáře – toho, který na věci reaguje. V tom je autor Jehlička cele obsažen: označoval se slovem, kterým komunistický režim, dědic všech pokrokových tradic od husitů po černochy, nadával lidem starých pořádků, to znamená pořádků. Jehlička si tak dělal legraci z režimu, jeho společnosti i sám za sebe, bavil se u toho, a přitom tu reakci bral seriózně – měl ji vyargumentovanou, potvrzenou životními zkušenostmi a pevně zasazenou ve světonázoru, který prověřila staletí.

Trnem v oku, kromě spousty jiných, kteří ovšem nestojí za řeč, mu byli především politikařící katolíci, na prvním místě kněží. „Jan Šrámek byl neštěstím českého katolicismu,“ píše Jehlička, „lidová strana byla přímo vtělením slabosti českého katolictví… postupné náhrady náboženského života spolkařením.“ „V květnu 1945 se vrátili Šrámek a Hála do Československa jako absolutní páni lidové strany ... Strana byla prohlášena (slovně) za nekonfesijní, ale ve skutečnosti zůstalo vše při starém. Vláda kněží neomezená. Za generálního tajemníka lidové strany jmenovali Šrámek s Hálou po senilním dr. Červenkovi imbecilního dr. Klimka. Ostudná aféra s vyloučením dr. Heleny Koželuhové ze strany několik dní po volbách, v nichž byla zvolena poslankyní (typická ukázka kněžské licoměrnosti Šrámkovy a Hálovy), mohla projít bez mravní úhony těchto dvou taképolitiků jen v tehdejších nenormálních dobách, jichž senilní Šrámek a slabomyslný Hála (pobyl také v Londýně nějakou dobou v blázinci) plně využívali k svému domnělému prospěchu.“

A historii lidové strany po roce 1918 završuje následující příhodou: „Po únoru 1948 se Šrámek a Hála pokusili o útěk, a byli zadrženi na záchodku rakovnického letiště. Letiště totiž mělo být prázdné, ale pracovala tam nějaká brigáda, a francouzský pilot se neodvážil přistát. … Co chtěli v cizině dělat? Snad medvědy v nějakém podřadném cirkuse, k ničemu jinému se stejně nikdy nehodili. Tak skončila na záchodku rakovnického letiště sláva Československé strany lidové. Symbol i poučení pro příště.“ Příčiny tohoto „neštěstí“ Jehlička ovšem vidí už v „osudné“ koncepci papeže Lva XIII., která „zbytečně, a jak se ukázalo, scestně a zhoubně“ zaměřila pozornost katolíků právě na politiku.

Když si Jehlička zamete před svým prahem, pustí se s koštětem i dále po ulici. Opakovaně se vrací k tématům, kolem kterých sváděli tuzemští intelektuálové, historici, teologové konce 19. a první poloviny 20. století urputné ideové boje, které doznívaly dlouho po druhé světové válce – k husitství, k Bílé hoře a k říjnu 1918.

„Český národ potkaly v běhu staletí tři osudné rány, pohromy, katastrofy, neštěstí,“ píše Jehlička. „První bylo husitství jako vzpoura davů v 15. století a jeho apoteóza ve století devatenáctém, druhou byla vzpoura stavů proti zákonitému českému králi, která skončila Bílou horou, a třetí pohromou byla nešťastná akce Masarykova za první světové války.“

Husitství kromě kulturních škod, které „nelze s ničím srovnat, leč snad s řáděním Španělů v Americe po jejím objevení a s nenahraditelnou zkázou indiánských kultur“, především „zlomilo a navždy pohřbilo velmocenské postavení českého státu“.

To, co spískali husité, dorazilo stavovské povstání o dvě stě let později. V bitvě na Bílé hoře tak Jehlička pochopitelně stojí na straně císařských už jenom proto, že tam zvítězila vyšší kultura (španělsko-francouzskoitalská) nad kulturou nižší (německou, navíc sešněrovanou přísným luteránstvím).

A Jehlička se po svém vyjadřuje i k 28. říjnu 1918, k třetímu punktu oné „měšťáckoburžoasní“ ideologie, která od dob Palackého ovládla české intelektuální nebe.

Neštěstí 28. října 1918 vidí Jehlička především z geopolitického hlediska: „Rozbití, eventuální rozpad Rakouska pokládám za prvotní, základní a největší katastrofu 20. století, bez níž, případně kdyby se jí podařilo zabránit, by se patrně dějiny daly jiným směrem,“ píše Jehlička a připomíná Palackého list do Frankfurtu, který by se měl „každý Čech naučit zpaměti a říkat si jej ráno, v poledne a večer“: Český národ může žít buď v souručenství středoevropských národů, nebo pod německým nebo pod ruským panstvím. Jiné možnosti není.

Kdo by ovšem výše uvedené považoval za projev ultrakonzervativního myslitele, hluboce by se mýlil. Jehlička je – přes svůj řeklo by se „vypjatý realismus“ (např. velmi oceňuje Beneše, kterého jinak považuje za prototyp onoho „tuzemského neštěstí“, za to, že nehnal v bezvýchodné situaci v roce 1938 národ na jatka), který jakoby se někdy dotýkal až cynismu –, člověk hluboce lidský. Co se týká barvy klubu, je sice katolík a ovšem taky křesťan, což bohužel často není jedno a totéž. Vyčítá například Jaroslavu Durychovi, a ovšem Viktoru Dykovi, že kdysi uvažovali o jakémsi „národním“ náboženství – podle něj by ale skutečně nábožensky založený a věřící člověk nikdy tak neuvažoval.

Podle Jehličky je nacionalismus jediná ideologie, která dnes funguje a je použitelná k soustředění lidí a k propagaci nenávisti. To ostatní jsou jenom třesky plesky, kterým nevěří ani ti, kdo je hlásají. Žádná filozofie ale nemůže být založena jen na jazykové totožnosti nebo příbuznosti: „Nacionalismus je pravé opium lidu, pravá náhražka náboženství, když byl odstraněn Bůh. Je to jednodušší, nejprimitivnější náboženství, náboženství opice, která před několika minutami slezla ze stromu. Slezla-li opice ze stromu, první, co si uvědomí, je, že se narodila a že se někde narodila: tím v ní propuknou vlastenecké city. Není k tomu potřebí ničeho jiného, než právě jen zrození. Všecko ostatní dá nějakou námahu, nacionalismus ji nedá vůbec.“

A dodá věc, z které zamrazí: „Co to je vůbec národ? Že stejnou řečí spolu mluví vězeň i věznitel?“ A ještě: „Nemám ani stín záští nebo nenávisti k těm, kdo mě (nás) zavřeli. Jak kdosi řekl: Když jsou zločinci u moci, nezbývá slušným lidem, než aby byli v kriminále.“ Jehlička lidi dělí na slušné a neslušné, což je navýsost rozumné. Jehlička není idealista, ale realista.

Poznámka na závěr Je úplně jedno, jestli s Jehličkovými vývody o husitech, Bílé hoře, první republice…souhlasíme nebo ne – o to totiž vůbec nejde. Jehlička není straník, nekope za svou stranu, která je vždycky v právu, zatímco ti ostatní se vždycky mýlí. Jehlička kope za svou stranu, když si myslí, že to je správné, a kope proti ní, když je toho názoru, že se mýlí. To mu ovšem rozvazuje ruce. Může tak přistupovat i k ostatním naprosto svobodně a otevřeně. Jehlička – uprostřed hekatomb do úplného zblbnutí opakovaných myšlenkových stereotypů, frází, kolektivního myšlení na jedno brdo – myslí civilně, bez hysterie, normálně, po svém, a přitom v řádu věcí, což je v Čechách, kde se myslí buď podle řádu (nejlépe jízdního), nebo po svém, výjimečné.

Víte, co by Jehlička udělal, kdyby byl zvolen tuzemským prezidentem? Vyměnil by heslo na prezidentské standartě „Pravda vítězí!“ za „Každý jednou umře!“

***

Slezla-li opice ze stromu, první, co si uvědomí, je, že se narodila a že se někde narodila: tím v ní propuknou vlastenecké city. Ladislav Jedlička

Kniha týdne

Křik Koruny svatováclavské Ladislav Jehlička Uspořádali Zuzana Jürgensová, Bohdan Chlíbec a Adéla Petruželová. Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2010, 592 strany.

Autor:

Tenkrát před 40 lety. Veteráni z Pitavalu Krampol, Zedníček a Frej vzpomínají

Premium Jak je to dávno, co se prvně Pavel Zedníček, Jiří Krampol a Ladislav Frej sešli na natáčení seriálu Malý pitaval z...

Žena má mít dítě, když je zamilovaná, říká psychogynekoložka Máslová

Premium Ženy dělají velkou chybu, když mateřství příliš plánují, tvrdí psychogynekoložka a internistka Helena Máslová. „Vhodná...

Nebezpečný pro Česko. Proč stát nechce uzbeckého zápasníka Muradova?

Premium Mnoho let hrdě nastupoval do klece i s českou vlajkou na zádech. V malém evropském státě prorazil do velkého světa...