Obdivuhodně svěží Marta Kučírková (86) byla jednou z hereckých hvězd poválečné éry Emila Františka Buriana, hrála u něj krásné role. Její cenné svědectví o zakladateli moderní české režie vypovídá o tvůrčím člověku plném rozporů, ale také velké citovosti. O režisérovi, o němž jiní tak rádi vynášejí jednoduché soudy a jehož osud byl nad jiné tragický.
Marta Kučírková říká, že už nemohla poslouchat řeči těch, kteří o něm nic nevěděli.
* LN Jak jste se dostala k Burianovi do angažmá?
Po konzervatoři jsem odešla do Olomouce a pak do Brna, kde jsem se seznámila s manželem (režisér František Štěpánek, pozn. red). Už Miroslav Haller, jeden ze zakladatelů DAMU, mi ale říkal, abych na oblasti nebyla delší dobu než pět let. A to jsem v podstatě dodržela, i když v Brně jsem měla jednu hlavní roli za druhou. Nakonec dostala přednost v angažmá kolegyně, která byla ve straně. Pokoušela jsem se tedy najít v Praze pro sebe angažmá, ale nebylo to jednoduché, až jsem získala doporučení k Burianovi. Tam za mnou přišel manžel a pobyl tam pět let. A také k Burianovi přivedl Jana Grossmana
* LN Jaké byly vaše první dojmy?
Byl to docela šok, z velkého, nádherného divadla do suterénu. Burian se na mě podíval a zeptal se, kolik je ti let? Tak já tě beru. Nejdřív jsem hostovala v Otci Goriotovi, musela jsem se text naučit přes noc. Nakonec jsem tam strávila čtyřicet let - devět za Buriana.
* LN Jak jste si rozuměli - jako herečka a režisér?
Mám na něj nejlepší vzpomínky. NaDAMUbyl před časem vzpomínkový seminář věnovaný Burianovi. Tam jsem poprvé v životě o něm dvacet minut souvisle mluvila. Poprvé a naposled. Ani nevím, jak se mi to podařilo, asi jsem už nemohla poslouchat řeči těch, kteří o něm nic nevěděli. Začala jsem tím, že každý má svého Buriana a ten můj Burian byl úplně jiný. Vždyť my v roce 1951 hráli Maškarádu. To bylo fantastické už jenom tím, že to byl Lermontov. V době, kdy divadla chrlila jen budovatelské hry.
* LN Co vás hlavně spojovalo?
Bylo to takové zvláštní napojení. Vyhovovalo mu, že jsem uměla zpívat a tančit, protože on vždycky chtěl dělat syntetické divadlo.
* LN Burian, to je velký tragický osud, ale také se dal do služeb komunistického režimu po roce 1948, což mu mnoho spolupracovníků nemohlo zapomenout. A to jeho chození v uniformě. Jak vy to vidíte?
Není to tak jednoduché, jako všechno v životě. Chodil v uniformě, to ano. Přišel po čtyřech letech v koncentráku, kde si jako zázrakem zachránil život. Když se vrátil, všichni už si divadla rozebrali a na něj zbylo jen pódium u Rozvařilů. Bylo to v podstatě dvě patra pod zemí, bez zákulisí. Přišli za ním z armády a řekli - dáme ti peníze, jaké jsi v životě neměl. Když dělal divadlo za první republiky, bylo to také na koleně, v Mozarteu to byly zázraky z ničeho. Teď najednou měl peníze, a tak si vzal i tu uniformu. Vyčítají mu to a málokdo ví, že si nechal ušít čamaru a v té chodil, když byla sláva. Burian byl velký vlastenec, češtinu miloval, pro něj byl jazyk na jevišti nejdůležitější, tak jako on ho nikdo nepěstoval, však taky měl absolutní sluch. Ano, byl komunista a koncentrák ho v tom ještě utvrdil. Ale kdo nebyl komunista z intelektuálů za první republiky?
* LN Levicové postoje za první republiky byla jedna věc, ale co se dělo po převratu, druhá. Nebylo to spíš tak, že už věděl, co komunisté dokážou, tím spíš, že měl škraloup, když se zastal Mejercholda proti Stalinovi?
Je pravda, že byl psychicky zničený, někdy se bál přejít i ulici. Komunistické ideologie ale zastávala hlavně jeho žena Zuzana, byla velká komunistka. Ale kdo nebyl? A stejně jako on šéfovali divadla v padesátých letech a pak prohlédli a nakonec skončili jako odpůrci režimu. Jenže Burian umřel v roce 1959. Uštvali ho, všichni se od něj odvrátili a ještě ho pomlouvají. Komunisté si na něj sami vymysleli kult osobnosti a režisérismus.
* LN Také mu mnozí vytýkali, že po válce vykrádal sám sebe.
Vykrádal? Kdo sebe po určité době nevykrádá? Ne, chtěl se k těm věcem vrátit a i jeho poválečná Vojna byla nádherná. To jen u nás mu vytýkali, že inscenuje to, co dělal před válkou. Poláci, ti doslova šíleli nadšením. A víte, co se taky zapomíná? Jak měl dobré herce. Tím, že jeho divadlo bylo armádní, tak tam měli vojnu třeba Cupák, Haničinec, Kopecký, Menšík, celá plejáda těch, kteří potom tvořili hereckou špičku. Vzpomínám, že Petr Haničinec byl mým partnerem ve Vojně, a když jsme zkoušeli, tak říkal, tohle není moje divadlo, já odsud odejdu. Tomu se to nelíbilo, cítil to jinak a na to měl právo. Mně, která jsem tančila celý život, zpívala a recitovala poezii, mně ano.
* LN Byly ty výtky ohledně režisérismu oprávněné ve vztahu k hercům?
Jaký režisérismus, to je směšné, co by říkali dnes, vždyť dnes jsou režiséři hlavní a herci jsou vedlejší. To u Buriana nikdy nebylo. Mně naopak nechával velkou volnost. Třeba když jsme zkoušeli Bílé noci s Mirkem Švecem, kterého považuji za skvělého nedoceněného herce velké citovosti, měla jsem dlouhý monolog a přehazovala jsem slova i věty a Burianovi tenkrát asistoval Josef Henke a ten mně to hned chtěl opravovat. A Burian ho zarazil - počkej, počkej, nech ji, až si to sama udělá, pak jí k tomu něco říkej. Burian sám Bílé noci miloval, dokonce se rozhodl, že nás bude doprovázet, což vůbec nebylo v plánu. My už měli rytmus celé hry v sobě, ale jeho doprovod byl samostatnou součástí inscenace. Hrál krásně. Škoda, když jsme pak začali jezdit na zájezdy, už s námi nejezdil.
* LN Kromě Nastěnky v Bílých nocích byla vaší slavnou rolí i Agnes v Krysaři.
Rozhlasová režisérka Markéta Jahodová, moje první žačka, mi jednou dala kazetu, na které básník Rudolf Matys o mně natočil do rozhlasu fonogram. O mé Agnes v Krysaři. Pak se mi přiznal, že to s kamarádem viděli nejméně osmkrát. I Josef Topol na sebe prozradil, jak ho uhranuly Bílé noci, že na ně chodil jako na seriál. Teď se chlubím, ale je to tak. Říkám to i kvůli Burianovi, lidé po letech na jeho inscenace vzpomínali s láskou. Třeba Pepík Langmiler. Nebyli jsme žádní kamarádi, asi dvakrát jsme se sešli na jevišti. Pak se slavily mé šedesátiny a on přišel a stál tam stranou. A někdo se ho optal, co ty tady, Pepíku, děláš? A on se na mě podíval a řekl: já jsem viděl Maškarádu. To tedy byla gratulace k šedesátinám, protože od starého cynika Pepíka Langmilera tohle slyšet, na to nikdy nezapomenu.
* LN Rodiče vás přivedli jako holčičku k tanci. Jestlipak je napadlo, že tím určí váš život?
Myslím, že to netušili. Žili jsme v Mělníku a tam jsem začala tančit jako čtyřletá v rytmice. Pak jsem se dostala do dětského baletu Národního divadla, kde jsem byla až do čtrnácti let. To už jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsem chodila do francouzského gymnázia v Dejvicích a to pro mě byla nejlepší věc na světě, francouzština zůstala mou láskou na celý život. Tehdy to bylo jedno z nejmodernějších gymnázií v Praze, ale když začala válka, Hitler ho zavřel a nechal jenom tzv. pokusné anglické gymnázium, kam mě vzali na rok, abych mohla dochodit kvartu. Já ale pak pokračovala na konzervatoři.
* LN Nepřemýšlela jste, že byste po válce šla francouzštinu studovat na filozofickou fakultu?
Měla jsem sen, a to sice hrát ve Francii divadlo, což se mi nakonec před osmi lety splnilo.
* LN A jak k tomu došlo?
Tlumočila jsem francouzským divadelníkům z La Rochelle, kteří v Praze hledali české herce. Vedl je režisér, básník a herec Patrick Collet, který byl slepý, o zrak přišel následkem úrazu v divadle. Ocenil, že umím francouzsky, a zeptal se mě, jestli umím taky psát a číst? To mě zarazilo a říkala jsem si, co si asi tak o nás Francouzi myslí, ale pak mně došlo, že emigranti ve Francii se často naučí francouzštinu jen hovorově a s tím vystačí. Chtěli dělat inscenaci o Palachovi, měli pár francouzsky mluvících mladých českých herců a potřebovali také pamětníka a vůbec byli obdivuhodně informovaní o tom, co se u nás událo. Tehdy před osmi lety právě probíhal rok české kultury ve Francii a tohle bylo jediné francouzské divadlo, které uvedlo hru s českým námětem. Jmenovala se Palachův sen, ale tady se o ní skoro nevědělo. Strávila jsem dva měsíce v La Rochelle, kde jsme hráli v divadélku Théatre de l´Utopie a byl to úžasný úspěch, lidé nás objímali, plakali a já říkala, proboha vás prosím, víte vůbec, o co šlo? Samozřejmě že ano, říkali.
* LN A když jste tak toužila hrát ve Francii, proč jste se po válce nesebrala a neodešla tam?
Stejně to byl jen takový pubertální sen. Až v 60. letech jsme tam pak s manželem začali jezdit, on učil v Belgii režii - v Antverpách - a s ředitelem školy se spřátelil a jezdili jsme pak společně na jih Francie. Manžel tu práci miloval a myslím, že to bylo vzájemné. Pracoval ještě v Lutychu, kde například režíroval Balzakova Otce Goriota a i tam vedl kurz režie. A loni na Hronově jsem dokonce potkala jeho belgického žáka.
* LN Ještě jsme nemluvili o tom, že jste za války hrála v dalším slavném divadle - ve Šmídově Větrníku. Jak to bylo?
Tam jsem vystupovala ještě při škole. Bylo to sice pro studenty zakázané, jenomže profesoři byli rádi, když jsme v takové době něco dělali. Začínala jsem v Pražském dětském divadle Míly Mellanové s Vlastou Brodským, který tam se mnou hrál všechny myši, kočky, lavice a kamna. A pak Bróďa jednou přinesl text a řekl, dokážeš se tohle naučit za noc? Stellu Zázvorkovou odvezli do nemocnice se slepým střevem a my máme generálku. A pozítří je premiéra. Pro mě to ale problém nebyl, často jsem říkala, jediný herecký talent, který jsem měla opravdu, je paměť. Naučila jsem se to přes noc a ve Větrníku mě pak Šmída nechal dva roky.
* LN Divadlo má tu nevýhodu, že mizí s herci a diváky, i když se případně zaznamená na film. Burianovy Bílé noci v roce 1957 natočila i televize, Záznam se asi nezachoval?
Kdepak, televize byla v plenkách, všechno bylo naživo, zůstalo jen pár fotek. Že se Bílé noci natočily, bylo dílo režisérky Evy Sadkové, ta se do nich zbláznila. Seděla u Buriana na představení a tekly jí slzy. Právě skončila školu a šla do televize. Prosila Buriana, jestli to může vzít do televize. Vysílali jsme to pak živě na jednu kameru v červenci z Měšťanské besedy, bylo příšerné vedro a tekl z nás pot, dokonce vybouchl požární hlásič.
* LN Po Burianovi jste pracovala s řadou režisérů, v rozhlase, učila na DAMU. Čím pro vás zůstal?
Pro mě Burian byl zázrak a ty role, co jsem u něj hrála, byly pro mě zásadní. Kdyby už nic jiného, tak mi to stačí. Byl opravdu geniální, co on třeba dokázal udělat na malém jevišti s davy. Během minuty vymyslel fantastický efekt. Byl výjimečný, ale také měl normální lidské vlastnosti, žárlil a zlobil se kvůli věcem, které vymyslel a které byly přiřčeny jiným. Po válce se cítil zrazený a roztrpčený, a tak se ke svým přátelům choval někdy i nespravedlivě. Ale vidět ho tvořit obohacovalo, dodělával jednu hru a už myslel na další. Měl obdivuhodnou fantazii, byl výtečný psycholog, skvělý dramaturg. Já prostě nemůžu přijmout tu strašnou vizitku, kterou mu většinou všichni dávají, protože to pro mne jednoduše není pravda. Marta Kučírková (1924)
***
Po angažmá v Olomouci a v Brně odešla do Prahy do D51, kde působila téměř až do uzavření této scény (Divadlo E. F. Buriana) v roce 1990. Věnovala se také uměleckému přednesu, dabingu, učila na DAMU. Mezi role, které u E. F. Buriana vytvořila, patří Nataša (Na dně), Nina (Maškaráda), Zara (Půlnoční vítr), Nastěnka (Bílé noci), Agnes (Krysař), Olga (E. Oněgin) a další.
