Kdo by obětoval Iliadu za dějinná fakta z Homérovy doby? ptá se E. L. Doctorow v úvaze na téma dějiny a literatura. Právě tento autor několika historických románů došel k závěru, že vzhledem k dějinné „pravdě“ mohou být takzvané historické dokumenty a fiktivní reinkarnace momentů, událostí a osobních příběhů z minulosti víceméně stejně věrohodné či falešné, protože obojí jsou vlastně pouhá vyprávění či převyprávění. A do značné míry „pravdivost“ i smysl sdělení už předem určuje motiv, který k vyprávění bezprostředně vedl.
Sám Doctorow svět svých próz svobodně zabydloval fiktivními postavami i známými osobnostmi z historie - a neváhal je zasazovat do situací, v nichž se nejspíše nikdy neocitly, případně říkat věci, které nejspíše nikdy neřekly, nicméně je říci mohly. V románu Ragtime (1975) se mu tak podařilo nejen přesvědčivě vykreslit složitý proces utváření americké pluralistické společnosti, ale současně evokovat zrod a rozkvět populární kultury, jež byla průvodním produktem společenské amerikanizace.
Právě to třeba autor ztracené generace John Dos Passos ve své experimentální montáži, trilogii USA (1938), pojednávající prakticky o stejném dějinném období, zcela pominul, a tedy i minul. Tato dvě díla jako by byla napsána o dvou různých zemích. A rozdíl byl dán nejen časovým odstupem vzniku, ale i odlišností úmyslů a impulzů, které k napsání románů vedly.
Decentní, nicméně vlivný modernista Henry James tvrdil, že literární umělci nám ze světa, který vidíme a sdílíme, mohou otevírat pohledy i do oblastí neviděných, ale sdělitelných - a v rovině hlubších frekvencí lidských osudů možná i sdílených. Romanopisci tak mohou obohacovat nejen naše vidění viděného o to neviděné, ale také pomáhat porozumění osobních příběhů a následně i těch, jež zaznamenávají historici jako příběhy obecněji, a tedy více dějinně platné.
Ale tu se opět ozývá E. L. Doctorow s provokativním zpochybněním předpokladu, že by životní příběh člověka, který nevstoupí do širšího povědomí, měl být méně součástí dějin než příběh osobnosti známější či přímo proslavené. Naznačuje tak, že dává pro poznání doby přednost historickému románu podle svých představ před učebnicí dějepisu či vědeckou historickou monografií. A přikyvuje všem, kteří v projektech „oral history“ vypravují či píší dějiny bližší skutečným prožitkům, jako příběhy, jež s historií nemusí soupeřit, ale naplňují stínohru dějin živým obsahem.
Tak si já pamatuji to slavné vítězství O vztahu historie a fikce lze uvažovat i nad románem politologa Jiřího Peheho Tři tváře anděla, který následuje po próze Na okraji zmizelého (2006). Příběh se odehrává během celého 20. století - s představiteli tří generací rodiny v tom nejširším slova smyslu středoevropské procházíme všemi výraznými událostmi, k nimž se odkazuje jako k historickým. Ale právě napětí mezi osobní zkušeností a průběhem i hodnocením dějin je jedním z podpovrchových témat dramatického vyprávění.
A tak se v úvodní části a v prvním příběhu muže, který dospívá se stoletím, jež vidělo první světovou válku, rozpad rakouskouherské monarchie a zrod Československé republiky, můžeme dočíst: „Takto si já, matko, pamatuji to slavné vítězství u Zborova. Prý jsme tam svými hrdinskými činy položili základy československé státnosti. Prý tam se zrodila sláva a autorita legií. Pro mne však Zborov zůstane tím nejstrašnějším místem, jaké znám. Tam je pohřben můj přítel, jenž mi pomohl přežít nesnesitelné dětství, které jste mi svým sobectvím a slabostí připravila Vy.“
To je samozřejmě vidění hodně vzdálené hodnocení z učebnic a z textů státnických projevů k výročím. Josef Brehme jako dospělý muž a šťastný otec rodiny píše umírající matce - jež ho, když byl dítě, opustila - svůj „kafkovský“ dopis. Ten je stejně výčitkou jako dramatickou bilancí existence v kulisách doby, do níž byl zrozen. Jako otec Franze Kafky byla i Josefova matka ušetřena čtení dopisu, který k ní sice směřoval, ale nikdy nedošel. Kromě nejbližších členů rodiny, jimž se dostal do rukou až po pisatelově smrti, byl dopis nasměrován především k nám, čtenářům.
A obdobně je tomu s druhou částí románu. Josefova dcera Hana prožila osobní peklo druhé světové války, během níž už jako sirotek přišla i o židovské prarodiče, po válce zažila hrůzný chaos a po něm jen krutě krátké šťastné manželství, jež skončilo politickou vraždou manžela v komunistickém vězení. Kniha nám nabízí její osobní zpověď, která jí má pomoci vnést řád a nějaký smysl do života, nad nímž opakovaně ztrácela racionální vládu. A zase jsme to my čtenáři - více než psychiatři, kteří k tomuto terapeutickému cvičení pacientku přivedli -, jimž je Hanino psaní určeno.
Seznamujeme se s ním ještě dříve než její jediný syn Alex, který po matčině smrti v osudném roce 1968 odchází do exilu. Ve Spojených státech vystuduje a stává se úspěšným politologem i mediálně populárním komentátorem událostí, zejména těch na „Východě“. Jeho příběh čteme jako zápisy v osobním deníku plném reflexí o prožitém osudu, o možnostech a povaze štěstí a jeho bolestném nedostatku, který Alex až příliš často kompenzuje „nenasytným apetytem, pokud jde o ženy“. Až v posledních větách románu vystupuje tento třetí a poslední románový hrdina ze stránek svého deníku do fiktivně reálného času, nejspíše k prahu vlastní záhuby.
Dovyprávět se ke smyslu života?
Formy dlouhého dopisu, pracného léčebného slohového cvičení a výpravných deníkových záznamů, jež Jiří Pehe zvolil pro zprostředkování tří příběhů, vyžadují od čtenářů jistou toleranci. Proud románového vyprávění je nicméně strhující, takže na formální rámce můžeme zapomenout a nechat se unášet prózou, která působivě propojuje vyprávění s interpretací, dějové pasáže s reflexí, mnohdy až filozofickou.
Román se totiž neptá jen po vztahu osobních příběhů k historické kulise a k výkladu dějin. Ptá se po smyslu jednotlivých příběhů, po smyslu lidského života. Někteří filozofové si myslí, že smysl naší existence je potvrzen právě tím, že se po něm ptáme. A jsme zřejmě jediní tvorové, kteří si uvědomují svou smrtelnost, takže jiní se ptají, zda právě v tomto poznání může být skryt i smysl našeho bytí. Jak zacházíme s tímto poznatkem? Jsou naše životy opravdu omezeny zrozením a smrtí, nebo jsou součástí něčeho většího, nějakého většího příběhu? Je náš osud něčím nebo někým předurčen? Jsou chvíle, kdy sami pociťujeme schopnost vnímat něco za hranicí viditelného, pochopitelného, představitelného, za připomínkou naší smrtelnosti, zranitelnosti, lidskosti? Nebo i něčeho jiného?
Hana připouští, že zjevení mrtvého manžela se dají „s trochou dobré vůle vykládat jako projev mý schizofrenie,“ a při „troše dobré vůle“ je nejspíše možné i ostatní návštěvy anděla Ariela v různých podobách nějak „vysvětlit“. Tak jako příležitostný sex znamenal pro Hanu, ale i pro další postavy jakousi „cestu k nalezení sebe sama,“ potvrzení, ale i přesah vlastní tělesnosti, zjevující se tváře anděla jsou návštěvami, které propojují oblast iracionálního zde s iracionálním tam či prostě jinde.
Jiří Pehe napsal román, který znepokojuje a klade otázky, na něž není snadné odpovídat. A není vyloučeno, že na ně ani odpovídat neumíme, což ovšem neznamená, že se o to i ve vlastním zájmu nemáme pokoušet. Století, jež romanopisec epicky a filozoficky mapuje, oživuje a zkoumá, zůstává plné nezodpovězených otázek. Je dobře, že je někdo klade a vyzývá ostatní, aby tak činili s ním. Už proto, že to současné století není, ale ani nebude o nic jednodušší.
KNIHA TÝDNE Tři tváře anděla
Jiří Pehe Vydalo nakladatelství Prostor, Praha 2009. 324 strany.
O autorovi| (* 1955) JOSEF JAŘAB, Autor je amerikanista, literární historik a teoretik a překladatel. Působí jako profesor na Univerzitě Palackého v Olomouci.
