Dnes o propojené české scéně a studené verzi dívčího deníčku
Někdy si už musím nakreslit mapu, na které budou logicky pospojované novější české kapely a projekty, které i v reálu propojují vazby a spolupráce: Midi Lidi, Dva, Rádio Ivo, Ventolin, Audiofenky, Muzikant Králíček, Diskjockeyové, VJ Kolouch, Koberce záclony, Total Napalm Piče, 1A2V1, 2Singles, Mikinikill... Aniž by to kdokoli plánoval, po delší době u nás vyrostla propojená „scéna“, která ani tak moc nevystupuje pohromadě, jako spíš o sobě ví a přes překrývající se členy projektů si posílá inspiraci a energii jako zasíťovaným podhoubím. V centru té mapy by byly čistě hudební projekty, na jejich okrajích pak několik divadel, radiofonická tvorba, vizuální projekty s počítači i meotary, hraní k Meliésovým filmům, soundtracky, galerijní instalace a performance. Nemalá část přátelsko-tvůrčího matrixu dostala impulz na brněnské Fakultě výtvarných umění, ale otiskli se sem i úplní naturščici, kamarádění od základky, underground a nezávislý pop. Ze studentských let se mnozí už proexperimentovali k čemusi závaznějšímu: viz improvizující jednotka pro spontánní rozhlasové hry Rádio Ivo, které aktuálně k ocenění Prix Bohemia dopomohlo i uznání tak staroslavného porotce, jakým je Alfréd Strejček.
Novému debutovému albu kapely Kazety, která je jedním z uzlových bodů výše popsaného organismu, navrhl výtvarník s pseudonymem Schwarz neklidný černobílý obal. To sedí: málokterá dnešní česká hudba je tak stylově černobílá, bez barev, jako tlumený výraz Johany Švarcové s elektronikou a kytarami Davida Doubka. Berlínský producent Jayrope, kterého si vloni objevili spřátelení Dva, vyčistil zvuk a zpřehlednil Kazety do studeného, ale imaginativního proudu. „Normálně necítím nic“, „nemůžu se pohnout“: tak znějí refrénové slogany, za kterými tušíme mix nadhledu a utahování si z přílišného existencialismu, ale zároveň i jakýsi důvod, proč o tom uvíznutí vyprávět ve stylu zaseklé desky.
Johana Švarcová, která prošla Divadlem Dno i královéhradeckými inscenacemi Vladimíra Morávka, je herečka, což klidně vyslovujme „héérečka“. Snad proto se tu prolíná holčičí deníčková intimita s velkým odstupem: na jednu stranu Děvčátka (dřívější Johanin projekt), na druhou stranu Suicide, tedy vliv toho nejodlidštěnějšího postpunku. Takovou kombinaci jsem zatím neznal a místy funguje podivuhodně. Kličkování mezi seriózností a utahováním si je achilovkou dnešních Kazet: působí to alibisticky a nejistě. Až se rozhodnou, zda jít se srdcem na dlani nebo se cynicky ušklíbat, nastartují si dlouhý slibný vývoj. Pokud se to nestane, zbyde po Kazetách eponymní debut, z něhož se mi půlka jen tak neoposlouchá.
***
Kličkování mezi seriózností a utahováním si je achilovkou Kazet: působí to alibisticky a nejistě. Až se rozhodnou, zda jít se srdcem na dlani, nebo se ušklíbat, nastartují si dlouhý slibný vývoj. Pokud ne, zbyde po nich eponymní debut, z něhož se půlka jen tak neoposlouchá.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
