„Stále si nejsem jistá, jak dlouho tady ještě setrvám,“ píše ve své autobiografické knize Ani tady, ani tam (vyd. Nemo) Marsha Kocábová. „Ponechávám si čas k úvahám, co bude dál,“ končí vyprávění o tom, jak americká Jižanka skrze lásku do východní Evropy přišla. A to tu vychovala dvě, nyní už dospělé dcery a stará se o jedenáctiletého syna.
Příběh dívky z Wilmingtonu, který byl v 70. letech ospalým maloměstem, kde se toho mnoho nedělo, ale jenž byl v minulosti místem řádění bílých rasistů, není zdaleka jednoznačný. A knížka, v níž se zřejmě dost upřímně Marsha Kocábová svěřuje se zkušenostmi s realitou normalizačního Československa, kam se přivdala, a s pocity, které jí tu přepadaly, je pro českého čtenáře poučná. Jinýma, tradicí a sentimentem nezastřenýma očima se může podívat sám na sebe.
Není těžké pochopit, že Američanku v Praze zprvu překvapovalo skoro všechno. Fronty na košíky v samoobsluhách, které měly jen omezený sortiment, machinace s byty, dobrodružné shánění uhlí, frustrující zkušenost, když rodiče nesměli navštívit dítě v nemocnici, šokující poznání, že tam, kde mají suchý záchod, vylévají „dobroty“ z něj na zahrádky...
„Český postoj mě šokoval“ Záhy zde postřehla i odlišně nastavené role mužů a žen. Když české matky hovořily o svých dětech, synové pro ně byli předmětem lásky, dcery byly šikovné. „Něco zcela odlišného od situace v Americe. U nás na Jihu bylo děvče vedeno k tomu, aby se snažilo být co nejhezčí a nejpříjemnější, chlapec měl být učenlivý a zručný... Český postoj mě šokoval a vyváděl z rovnováhy, ale mnohé vysvětloval. Především výraznou fixaci matek na syny jako objekty jejich péče, ale rovněž společenskou převahu žen.“ Podle Marshy Kocábové byla česká společnost mužsky šovinistická, přesto v ní dominovaly ženy, jež byly silné a měly sklon muže kazit.
Píše o lecčem, co se týká jejího muže Michaela a jeho rodiny. Marshiny vzpomínky působí autenticky a díky skvělému překladu Miroslava Jindry se dobře čtou.
