Před šesti týdny psal jsem tu o tom, jak televize Nova vysílala ve zpravodajství urážlivou scénu o Pavlu Landovském, který - a s tím se nedá nic dělat - se hrubou řečí bránil proti natáčení. Napsal jsem řediteli televize, že to bylo bezohledné k člověku, kterého si společnost pro jeho činnost váží. A navíc, což jsem nechal na domyšlení panu řediteli, televize jeho práce jistě někdy užila nebo ještě může užít.
Ředitel televize Nova pan Petr Dvořák mi odepsal, že se tou věcí zabýval a nenašel na postupu svých podřízených nic závadného a neetického. Reportéři monitorovali policejní akci proti požívání alkoholu za volantem a během natáčení dostali informaci, že nedaleko nějaký řidič velmi nevybíravým způsobem napadá policejní hlídku. „Až na místě zjistili, že se jedná o pana Landovského.“ - A tu začíná ta chyba: když zjistili, o koho jde, neměli to vysílat.
To, co se tu podává jako nestranná objektivita, je rouška špatné povahy reportérů: oni nevysílali, jak Landovský nadává policajtům, ale jim. Tím se přece spor posouvá trochu jinam! Oni využili převahy a zgustli si na Landovském a dopřáli to i divákům stejné povahy. Ovšem že hrubost Landovského a nějakého neznámého řidiče byly by si rovny: ale tu se právě projevila typická masožravost, zištnost a nemravnost toho druhu novinářů, reportérů... Jakou zásluhu musí člověk už mít a jakou práci vykonat, aby si ho lidé vážili? Instituce jako televize mají v zásadě světit mravnost a kulturu, tedy, ano, nadržovat jim: pracovat spíše s povzbudivými příklady a opačné příklady nechat těm nižším lidem. Věru si nejsem jist, že mi rozumíte, tedy ještě příklad: Když vandal zlomí nějaký planý stromek a šlechtěný štěp, nehrajme si na objektivní ředitele televize, jenž nevidí rozdíl mezi dřevem a dřevem, a uznejme, že ten vandal, který nevěděl, o co jde, nesmí do naší zahrady.
Minulý týden byla v Náprstkově muzeu otevřena výstava fotografií Hanzelky a Zikmunda z cest. Šel jsem tam, a protože jsem přišel o něco dřív, sedl jsem si na nádvoří na lavici. Tu mě začali fotografovat: jeden, dva, pět...! Řekl jsem, že nejsem Zikmund ani exponát jeho výstavy a že si to nepřeju. Oni na to nedbali, tak jsem na ně zařval jako Landovský: „Jděte do prdele!“ A oni odešli, věděli, kde ji mají.
Před týdnem byl jsem na knižním veletrhu. Tam jsem byl, jako mnozí, fotografován a nevadilo mi to, protože jsem byl v úloze a situaci, k nimž to patří. A když se po mně nežádalo, abych nějak pózoval, vzal jsem to za samozřejmost. A přece většina fotografů se předem dovolila. Krom toho byla to veliká společenská událost a všeobecná zábava, něco jako přírodní děj, kdy si mnozí z nás rádi udělají fotku: na památku, bez zištných úmyslů.
Fotografové z Náprstkova muzea neměli obyčejnou ctnost lidskou, protože se nedovolili ani neomluvili, ale ani profesionálně fotografickou: protože mi neposlali fotografii. Obé čekám a o výsledku napíšu.
Začali mě fotografovat: jeden, dva, pět...! Řekl jsem, že nejsem Zikmund ani exponát jeho výstavy a že si to nepřeju. Oni na to nedbali, tak jsem na ně zařval jako Landovský: „Jděte do prdele!“ A oni odešli, věděli, kde ji mají.
