Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Kde se v Praze vzaly tajemné zednářské knihy? Původ sahá až k prověrkám nacistů

Česko

  6:00
V roce 2013 narazila Národní knihovna na problém. Musela zjistit, kde se vzal fond asi půl milionu knih uložených v jejich skladech. Z této masy pak vyčnívaly regály s knihami ve vazbě ze světle modrého plátna. Šlo asi o čtyři tisíce knih německých zednářských lóží. Záhadou ale bylo, kdo je shromáždil a jak se do knihovny dostaly.

Zednáři foto: ČTK

Dlouhé pátrání po jejich cestě se zúčastnil bývalý ředitel technické knihovny v Liberci Adam Kretschmer, který je popsal ve Sborníku Národního muzea v Praze. Ukázalo se, že odpovědi leží v 80 let staré historii.

Svobodní zednáři se v Německu stali centrem pozornosti již ve 20. letech minulého století. Tehdy dostala Himlerova SS speciální úkol, najít mezi členy nacistického hutí členy zednářských lóží. V roce 1931 vstupuje do SS Reinhard Heidrich a chce zadání rychle splnit. Jednou z cest k cíli byly zednářské ročenky, které obsahovaly aktualizované seznamy všech lóží a jejich členů. SS tedy přistupuje k rázné akci a už v roce 1933 zabavuje v Düsseldorfu archiv lože Zu den drei Verbündenten.

Další zábory pak rychle následovaly. Jako centrální sklad zabavených knih slouží v této době knihovna v Mnichově. V roce 1938 nastoupil k SS „intelektuál“ Franz Alfred Six, který dostal problematiku zednářské literatury na starost. Knih ale začíná rapidně přibývat. Například po anšlusu Rakouska přivezlo speciální komando z tamních lóží až 60 tisíc svazků.

Vůdce SS a gestapa Heinrich Himmler (vpravo)

Jako hlavní úložiště pro narůstající množství knih vybral proto Six sídlo jedné z devíti německých loží - Velké provinciální lóže svobodných zednářů Německa v Berlíně. Začíná ale válka a knihy jsou v ohrožení. Objevují se první nálety na Německo a ty poškodily i budovu lóže s knihami. Ty jsou proto převezeny do několika míst tehdejší říše a mezi nimi je například hrad Houska, zámek Horní Libchava, zámek Mimoň a další. Hlavní část z asi dvou milionů knih končí v Kladsku a část na Hradě Houska.

Zde měla být uložena především okultní literatura na téma alchymie, hypnóza , kabala, věštění, telepatie, nešlo tedy primárně o zednářské tisky. V květnu 1945 už Německo kontrolovalo gigantickou sbírku odhadem 4,5 milionu zednářských knih ze tří tisíc lóží.

České zámky plné knih

Když válka skončila, začaly osvobozené státy řešit, co s nakradeným majetkem uschovaným na řadě lokalit. V červnu 1945 tak Severočeská kulturní komise prostřednictvím svého zaměstnance Josefa Scheybala píše do Prahy, že na zámcích Houska, Falkenburg a Zákupy bylo na konci roku 1944 navezeno velké množství knih. Například v Mimoni je jich údajně až 1,5 milionu. Ne všechny ale musely pocházet ze zednářských lóží.

Do regionu tedy vyráží knihovník z Národní a univerzitní knihovny Miroslav Paťava aby vše zkontroloval. Když rozpečetí sály v Mimoni, najde zde knihy s razítkem Sicherheits-hauptamt SS. Zkontroluje i hrad Housku, kde najde právě knihy zednářských lóžíí. Vše je opět zapečetěno a čeká se na rozhodnutí, co bude s knihami dál. Přibližně v této době se stopa knih poněkud zamotává a popsat přesné putování svazků už není možné.

Kretschmer musel vycházet jen z útržkovitých dokumentů a korespondence. Ke zmatkům přispěla divoká poválečná doba. Na sbírky knih, které se ocitly na území československa, tak působí několik vlivů. Knihy totiž mohly spadat pod Národní kulturní komisi ale i Sběrné suroviny, pod které zase patřil podnik Antikva, který obchodoval se starými tisky. Začíná také repatriace, tedy navrácení knih majitelům. Podle hlášení Národní a univerzitní knihovny bylo na zámcích vytříděno pro původní majitele přibližně 150 tisíc knih.

Počátkem roku 1948 ale zesiluje tlak státu na přebírání zámků, kde byly knihy deponovány. Na jednom z nich měl například vzniknout dům národního zdraví.

Ilustrace ze Sborníku Národního muzea v Praze

„Mládenci to spletli“

Pověřenec Národní kulturní komise Josef Scheybal proto knihy zednářských lóží sváží na zámek Sychrov. V lednu 1949 si například poznamenává. „S odvozem zednářské literatury budu muset počítat, až budu mít možnost dokské skladiště dáti do pořádku. Při převozu na Sychrov mi to mládenci z ministerstva zemědělství spletli a zarovnali. Když to vím, budu zednářství sbírat intenzivněji. Nevěděl jsem, že zednářské lože u nás existují.“

Z dokumentů, které se zachovaly, je tak téměř jisté jen tehdejší umístění knih. „Zednářská literatura. Vzpomínám si, že všechny zabavené zednářské knihovny byly na zámcích Mimoň, Nový Bernštejn, Falkenburg, Houska a odvezla je NUK (Národní univerzitní knihovna, předchůdkyně Národní knihovny). Dublet musí býti mnoho a neškodilo by, kdyby se pražské lóže po tom poohlédly. Bojím se, aby se to v univerzitní knihovně neztratilo,“ píše Scheybal v jednom z dopisů.

Další dokument vztahující se k osudu knih a možná naznačující jejich osud je z června 1949, kdy Národní velká lóže Československá píše žádost o přidělení knih. NUK žádost přeposlala na ministerstvo školství a to nemělo námitky. V odpovědi píše, ať si zednáři sami přijedou a knihy si vyberou.

Sovětská tajná služba a její pátrání

Už o měsíc později ale bere resort toto vyjádření zpět. Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina ruší rozhodnutí s tím, že stát nemůže dávat knihy soukromým společnostem. Později dokonce ministerstvo upozorňuje NUK, že zednářská literatura byla prohlášena za státní kulturní majetek a nelze ji nikomu vydat.Drtina pak NUK doporučuje, aby knihy vybrané Národní velikou loží české republiky zůstaly jako celek ve skladu konfiskátů.

Další stopy vzácných tisků vedou do SSSR. V srpnu 1945 totiž sovětská kontrašpionáž SMERŠ prohledávala zámky zabrané Němci a hledala tajné dokumenty. To už se jí jednou vyplatilo, když v zámku Horní Libchava našla fond francouzské bezpečnostní služby. V roce 1951 tak píše ministerstvo zahraničí Národní a univerzitní knihovně dopis, kde se ptá, zda už sovětské velvyslanectví převzalo 23 tisíc svazků z Mimoně a šest aut knih z Falkenburgu.

Jaké byly další osudy těchto knih, než se dostaly do rezervních fondů Národní knihovny, se můžeme jen dohadovat. Charakteristické pro toto období je totiž přemisťování a míchání těchto „svezených“ a „rozvezených“ knižních fondů. Často bez jakýchkoliv průvodních seznamů či jen záznamů o jejich přemístění.

Najít majitele bude těžké

Podle Národní knihovny ČR jsou knihy z nebohemikální části tzv. Rezervních fondů postupně katalogizovány a popisovány. „V rámci dotazované sbírky zednářské literatury bylo doposud zpracováno a bezpečně uloženo 7871 svazků (jednolistové tisky, dějiny zednářských lóží, ročenky, básnické sbírky atd.). Mezi další zkatalogizované a postupně zpřístupňované dokumenty patří různé typy zahraničních dokumentů, od běžně dostupných románů po dnes již vzácné exempláře tištěné produkce nacistické Třetí říše. Do dnešní doby bylo v rámci projektu a dalších aktivit Národní knihovny ČR zaevidováno téměř 16 000 svazků, přičemž jedním z hlavních kritérií výběru stále zůstávají provenienční znaky, tedy údaje o původních vlastnících těchto knih.“ řekl serveru Lidovky.cz ředitel Odboru správy fondů Národní knihovny ČR Mgr. Tomáš Foltýn.

Všechny záznamy byly zpřístupněny pro veřejnost jak v katalogu Národní knihovny, tak Souborném katalogu České republiky. Badatelům jsou dostupné v souladu s pravidly Národní knihovny ČR a s ohledem na jejich ochranu jen v badatelském režimu, tedy pouze ve specializovaných studovnách. Přesto jsou tyto svazky poprvé po více než 70 letech znovu dostupné zájemcům o jejich studium.

Jednou z nejzajímavějších aktivit spojených s realizací projektu Knihy znovu nalezené financovaného ze zdrojů EHP a Norských fondů je podle Tomáše Foltýna hledání původních vlastníků. Mladými českými historiky a výzkumníky norské nadace Stiftelsen Arkivet byly zpracovány mikropříběhy dvaceti z nich a to z řad soukromých osob i institucí (více zde http://knihyznovunalezene.eu/cs/vlastnici/index.html).

„Hlavní problémy spojené s výzkumem příběhu původních vlastníků jsou časové, neboť jde mnohdy o náročný výzkum v původních zdrojích. Dále je třeba zvážit skutečnost, že některé zajímavé a relevantní archivní fondy nejsou dosud odborně zpracovány, což přes veškerou pomoc pracovníků archivů práci též ztěžuje,“ uvedl Tomáš Foltýn.

Vrátí se knihy majitelům? Záleží, zda o knihách vědí, říká Adam Kretschmer

Adam Kretschmer

Lidovky.cz: Jaký je poslední vývoj při pátrání po původu vzácných knih?
V roce 2015 získala Národní knihovna grant na projekt „Knihy znovu nalezené“, který byl financován z Norských fondů a který byl v květnu tohoto roku úspěšně dokončen. Jedním z úkolů pak byla identifikace původních vlastníků u cca 12 000 knih. Dle závěrečné zprávy bylo i součástí zpracování a identifikace cca 6 000 zednářských knih. Dá se tedy předpokládat, že celkový počet bude 7 032 zednářských knih, z převážně německých zednářských lóží, tak jak bylo již uvedeno při nálezu na hradě Houska v padesátých letech.

Lidovky.cz: Myslíte, že by se mohli původní vlastníci i po tolika letech dožadovat repatriace těchto knih?
Národni knihovna si nechala v rámci projektu vypracovat právní rozbor v jakém postavení vůči právu je tento knižní majetek. Rozbor konstatuje, že současný stav na uvedené hledí jako na německý knižní konfiskát, který je majetkem nyní českého státu.

V případě těchto konkrétních zednářských knih (tedy primárně z vlastnictví německých zednářských lóží) je však situace netak jasná. Konfiskační dekrety a související právní normy v sobě ukrývaly i „právní brzdy“. Tedy vlastník pokud se dozvěděl, že jeho majetek je konfiskován, se mohl cestou organizace která vydala konfiskační dekret domáhat v zákonné lhůtě jeho zrušení. Pokud mu toto nebylo umožněno, mohl se o výrok soudit.

A v čem je tedy pátrání po majitelích v tomto případě komplikovanější?
U těchto zednářských knižních konfiskátů však vlastník nemohl využít svého práva, protože nevěděl, že nacisté mu knihy jako „statně nepřátelské organizaci“ (oficiální výrok ministra vnitra WilhelmaFricka z řijna 1934) odvlekli do Čech na hrad Houska. Proč však k tomuto nepřihlédla i poválečná repatriační komise je otázkou. Zvláště když (a to je všeobecně známo) nebylo nijak řídkou výjimkou, že členy těchto lóží byli i německé židovské elity. Bohužel dle mých informací náš stát nemá při Ministerstvu zahraničí repatriačně-restituční komisi, která by se uvedeným mohla případně zabývat. V těchto případech obrazně řečeno..válka ještě neskončila“.