O filmu Total Balalaika Show, kde Alexandrovci tvoří část crazy akce Leningradských kovbojů, někteří říkají, že to je skutečný moment pádu SSSR: Rusové prodali rodinné stříbro pro zábavu kapitalistům! Ale to se stalo výjimečně – a snad ta výtečná komedie přímo přispěla k tomu, že Rusové už později žádnému Akimu Kaurismäkimu režii nepřenechali. Když je ve Vatikánu přijal Jan Pavel II., když sklízeli uznání na audienci u islámských vůdců, když, jak praví reklama, „rozplakali George Bushe jr.“ (je to tak těžké?), vždycky to byly diplomatické spanilé jízdy ruského medvěda.
„Jedna azbuka, jedna krev“ – takové transparenty lze spatřit na vystoupeních, kde dává publikum najevo nostalgii po Sovětském svazu. Na vyprodaných českých koncertech (letos jich bude dvanáct) můžete mít pocit, že tu bok po boku vedle sebe sedí staří komunisti a jejich řadové oběti, svorně uštknutí minulostí. A mýlil by se, kdo by čekal rigidní program: Rusové svou show rozehrávají dynamicky a barvitě. Klasika typu Svjaščennaja vojna má pořád sílu náletu (se sugestivním úvodem „Vstaváj, strana ogrómnaja!“), ale vedle ní znějí Podmoskovny je večera jako jazz, i když v tomto případě spíše džez.
Máme být rádi, že Rusové o sobě dávají vědět rudoarmějským sborem, a ne vojenskou přehlídkou? „Hudba není zlá,“ zpívá Karel Gott (s Alexandrovci pěl naposled v roce 2008). I on však dobře ví, že zdánlivá neutrálnost hudby se tak dobře používá jako alibi. S Alexandrovci může vystupovat buď někdo, kdo si kvůli kšeftu radši nechává klapky na očích, anebo ten, kdo chce v téhle části světa posílit sféru ruského vlivu.
***
„Jedna azbuka, jedna krev“ – takové transparenty lez spatřit na vystoupeních Alexandrovců v Česku. Na koncertech můžete mít pocit, že tu bok po boku sedí komunisté a jejich řadové oběti.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista