Představa, že státní audity neslouží ani tak k získávání informací jako spíš k získávání času, se u nás během posledních let celkem pevně uchytila. Silnější dojem snahy zamést něco pod koberec už snad vyvolává jen téměř beznadějné spojení „vyšetřovací komise“. Není proto divu, že se na auditorské společnosti mnozí dívají skrz prsty. Obzvlášť, když rozhodně nepatří mezi ty levné. Jenže představa hrdinného auditora, který na povel vnese světlo do temnot, je mylná už od počátku.
Poradenské firmy se chovají tržně a odevzdávají takový produkt, jaký si jejich klient objedná. Za to jim ostatně také platí. Každý audit je jen tak dobrý jako úmysly toho, kdo si ho zadal. To ale není žádné spiknutí mocných. I zcela řadoví zaměstnanci poradenských firem se běžně setkávají s tím, že jsou některá zjištění zamlčována ať už na příkaz klienta, nebo ze strachu samotného auditora. Některé věci se nehodí do krámu ani tomu, kdo je celý natěšený na to, jak své předchůdce zpranýřuje. A když oko auditora nahlédne až příliš hluboko, příště už také žádnou zakázku dostat nemusí.
Přesto by bylo chybou na audity plošně rezignovat, protože v dobrých rukou zůstávají mocným nástrojem. A čím víc jich bude, tím víc snad bude i těch, které splní svůj účel. První příklady se začínají objevovat a třeba dodají odvahu i svým tvůrcům, aby se tolik nebáli své vlastní práce.
