O celovečerním debutu Nora Barda Breiena se letos na karlovarském festivalu hodně mluvilo, krom toho, že se dost líbil divákům (o cenu publika ho na poslední chvíli připravily Vratné lahve), ale i porotě, Breien si nakonec odvezl cenu za režii. Kdyby se dávala trofej i za odvahu, zasloužil by si ji také. Ono natočit film o tom, jak svérázně se se svými postiženími vyrovnávají handicapovaní lidé, chce hodně otrlosti.
Nejvíce ji ocení právě vozíčkáři, kteří se budou na filmu bavit docela bez zábran, zatímco my - „dosud chodící“ - občas zapochybujeme, jestli se tomuhle můžeme ještě smát. Můžeme. Paraplegik Jan Kašpar, herec Divadla Járy Cimrmana, který spolu s Kontem bariéry přijal nad filmem patronát, se na projekci smál z plna hrdla a poté film doporučil jako naprosto věrohodný. Mnoho z toho, co zažívají hrdinové Kurzu negativního myšlení, má sám za sebou nebo je mu to alespoň blízké.
I jeho životem prošli laskaví terapeuti, kteří ho učili - tak jako paní Tori ve filmu učí svou skupinu postižených -přistupovat k životu pozitivně. Jenže ono to při nejlepší vůli prostě nejde, když si člověk sám nedojde ani na záchod.
Filmová skupinka „pozitivních vozíčkářů“ vedená neúnavně dobře naladěnou Tori se vypraví za Geirem, který se po autonehodě pořád ne a ne dát do kupy. Pokus o Geirovu integraci ovšem začne fiaskem: místo aby svou chandru „vyzvracel“ do k tomu určeného „fujtajbl pytlíku“, dá Tori pěstí mezi oči a hodlá si dál užívat svou depresi. Byl by se stejně ochotně porval i s ostatními, ale ti si ho po opadnutí počáteční nedůvěry získají hrou na „kdo je tady na tom nejhůř“. Trumfovat se ve výčtu bolestí, neduhů, zranění, depresí a křivd jde Geirovi velmi dobře, stejně jako jeho kolegům krátkodobě naočkovaných nepřiměřeným pozitivismem.
Hra logicky nemá vítěze, protože nejhůř jsou na tom všichni, a tak Geir na oplátku nabídne svou oblíbenou zábavu, tedy sex, drogy a rokenrol. V rozšířené verzi do ní samozřejmě patří i alkohol. Když se všichni náležitě opijí, zhulí, poperou, pořádně vyzvrací do „fujtajbl pytlíku“ - i nějaký ten sex proběhne a dojde dokonce na ruskou ruletu - konečně se shodnou na tom, že mizerně jsme na tom všichni: nechodící i chodící.
Pojetí filmu, které nemá daleko k estetice snímků natočených podle manifestu Dogma, usiluje o iluzi autenticity. Daří se to s úspěchem a zkušení, převážně divadelní norští herci umějí handicapované předstírat jedna radost. I díky jejich výkonům a režisérově odvaze se dostavuje katarze ve formě poznání, že bolest každého člověka je prostě nevyčíslitelná, toho ochrnutého i toho na první pohled zdravého. Každý má jiný „práh duševní bolesti“ a překročit ho musí docela sám, nepomůže mu v tom žádný „fujtajbl pytlík“ z kurzu pozitivního myšlení. Naopak jistá míra negativismu nemůže být čas od času na škodu - jak svérázně a neodolatelně dokazuje Breinenův film.
Když se pak člověk z té kocoviny prospí, dojde mu, že dál musí holt jít každý „po svých“.
***
HODNOCENÍ LN ****
Kurz negativního myšlení (Kunsten a tenke negativt)
Norsko 2006
Scénář a režie: Bard Breien
Kamera: Gaute Gunnari Hudba: Stein Berge Svendsen Hrají: Fridtjov Saheim, Kjersti Holmenová, Kari Simonsenová, Marian Saastad Ottesenová, Per Schaaning, Henrik Mestad, Kirsti Eline Torhaugová a další Distribuce v ČR: Cinemart
Premiéra: 18. 10. 2007
Každý má jiný „práh duševní bolesti“ a překročit ho musí docela sám, nepomůže mu v tom žádný „fujtajbl pytlík“
