Nejsem jako oni, říkám si, když sleduji nostalgický hudební vkus mých přátel a známých. Zejména od té doby, kdy mám možnost na Facebooku sledovat, jak vystavují klipy hvězd svých gymnaziálních let, jako by je právě objevili. U2, Cure, Depeche Mode... Něco novějšího by nebylo? Taky si je někdy poslechnu, ale takhle se v té nostalgii vyvalovat? Koncertům domácích kapel, na které jsem kdysi chodil, se přímo programově vyhýbám, protože tu konfrontaci s plynutím času bych nemusel přežít.
Poslední měsíc každému na potkání vnucuji This Is Happening, nové album LCD Soundsystem. Ti vstoupili na scénu až v 21. století, je to dítko tanečních klubů, remixů, samplování a dalších bezpečných pojistek proti nostalgii. Jenže tohle album je unikátní hlavně v tom, jak si James Murphy (stvořitel kapely, kterému je 40 a mluví o tom, jak je mu líto, že nezažil newyorský punk 70. let) dovolil láskyplně vykrást jednu písničku za druhou. Na druhém tracku nepřeslechnete White Light / White Heat, čtvrtý, to jsou Bowieho Heroes, pátý si půjčuje kytaru z letního hitu Eisbär od německé skupiny Grauzone - copak se s ní asi stalo? Následují Talking Heads jako vystřižené z éry Remain in Light a po nich nezaměnitelné piano z Nightclubbing od Iggyho Popa. A to jsou jen písničky, jejichž předobraz znám. Takže kdo je tu největší nostalgik?
***
TIPY Jana Kirschner: Krajina rovna (Universal) Populární slovenská zpěvačka na novou desku nahrála deset písní, které do jedné přesahují stopáž únosnou pro vysílání komerčních rádií. Důsledné. Teenage Fanclub: Shadows (Merge) Skotská kapela, která kombinací tvrdosti a melodičnosti předznamenala trendy 90. let, zkouší štěstí podruhé. Bill Callahan: Rough Travel for a Rare Thing (Drag City) První živé album mistra tichého, a přitom intenzivního písničkářství.
