Politolog Pavel Barša se pustil do ostré kritiky (Čtverce, probuďte se: krychle existují! LN – Orientace 21. 8.) „neoliberalismu“ či „ekonomických Plochozemců“, kteří podle něj neuznávají žádnou jinou hodnotu než ekonomickou racionalitu. Nejraději by aplikovali „neúprosnou logiku trhu“ na veškeré lidské jednání – včetně nejintimnějších lidských svazků, jakými jsou například manželské a rodinné vztahy. Výsledkem je údajně zkázonosná „kolonizace“ politiky i neziskového sektoru trhem. Coby klasický liberál se musím vůči obsahu jeho článku silně ohradit, poněvadž autorem kritizovaný soubor myšlenek nemá s klasickým liberalismem zhola nic společného. Neznám jediného klasického liberála, jenž by zastával názor, že by bylo nejlepší, kdyby se veškeré lidské vztahy řídily principem tržní směny nebo maximalizací peněžního zisku. Ostatně, jeden z nejvlivnějších klasických liberálů 20. století, F. A. Hayek, vždy jasně zdůrazňoval, že pravidla, jež jsou vhodná pro rozšířený řád velké společnosti, se značně odlišují od pravidel, která jsou vhodná v „mikrokosmu“ malých skupin (například rodina). Baršova kritika je tudíž naprosto neopodstatněná.
Klasičtí liberálové kategoricky odlišují především dvě základní sféry: (1) oblast, která je založena na dobrovolnosti a souhlasu všech zúčastněných (například manželství, spolková činnost – tzv. občanská společnost – nebo oboustranně výhodné směny na trhu), a (2) oblast, která je financována z daní, tedy je koneckonců založena na donucení. Prosazuje-li klasický liberál například to, aby filmová tvorba nebyla dotována státem, nýbrž byla financována čistě z dobrovolných příspěvků, nikterak to neznamená, že si přeje anebo že výsledkem nutně musí být, že filmová tvorba bude zcela „kolonizována“ trhem. Dobrovolný příspěvek na filmovou tvorbu totiž nemusí mít jen podobu tržní ceny, kterou za zhlédnutí filmu zaplatí divák. Zrovna tak může vzniknout síť soukromých nadací, které budou provozovat systematický fundraising a shromáždí od dobrovolných dárců a sponzorů dostatečné zdroje k tomu, aby průběžně přispívaly na slibné filmové projekty, které by si samy na sebe nevydělaly. Z liberálního pohledu jsou oba tyto způsoby financování kinematografie stejně legitimní.
Brutální státní homogenizace Konečně, je pozoruhodné, že Pavel Barša sice brojí proti (neexistující) „kolonizaci“ nezávislého neziskového sektoru trhem, ale zcela ignoruje daleko nebezpečnější a aktuálnější hrozbu, totiž kolonizaci neziskového sektoru státem. Co je to proboha za nezávislý neziskový sektor, když je z 90 procent závislý na státních dotacích? Ve skutečnosti potom nejde o žádný nezávislý sektor, ale o jakousi prodlouženou ruku státu. Nevyhnutelným důsledkem je i to, že stát si čím dál silněji a podrobněji diktuje, jakým konkrétním způsobem budou dotovaná nezisková sdružení vykonávat svou činnost – například prostřednictvím stále detailnějších (a nesmyslnějších) jednotných standardů. Stát tudíž činnost neziskových sdružení brutálním způsobem homogenizuje. Místo aby různá sdružení experimentovala s odlišnými přístupy k řešení toho či onoho problému, kvůli dnešním povinným standardům de facto všichni dělají všechno stejně. Stát si takový diktát může dovolit právě proto, že je dnes dominantním zdrojem jejich financí. Ostatně i sám Pavel Barša si určitě všiml, že když úředníci jeden rok prohlásí za „rok rovných příležitostí“ (bez ohledu na to, co je v praxi opravdu potřebné), skoro všechny sociální neziskovky se najednou začnou zaměřovat na „boj proti diskriminaci“. Následující rok vrchnost naopak označí třeba za „rok práv seniorů“ a – ejhle! – všechny neziskovky se náhle soustředí na ochranu práv seniorů. Nezlobte se na mě, ale takhle si nezávislý a svébytný neziskový sektor skutečně nepředstavuji.
O autorovi| Matěj Šuster, Liberální institut
