Jako evergreen se vrací na stránky novin, do éteru rozhlasových stanic i na obrazovky televizních kanálů středověká kniha známá jako Voynichův rukopis. Na 240 dochovaných pergamenových stranách je kromě mnoha barevných ilustrací 35 tisíc „slov“ zaznamenaných 170 tisíci „znaky“.
Neznámý písař použil „abecedu“ složenou z dvaceti „písmen“ a zapsal... Co vlastně? To nikdo netuší. Datování pergamenu na urychlovači na University of Arizona odkázalo některé teorie o vzniku záhadné knihy do říše zkazek, ale obsah rukopisu stále halí záhada.
Osmnáct let marného luštění Americký antikvář polsko-litevského původu Wilfrid Voynich koupil zvláštní středověkou knihu v roce 1912 v Itálii. V současné době je tento tzv. Voynichův rukopis uložen na Yaleově univerzitě v Beineckeově knihovně vzácných knih a rukopisů pod kódovým označením „Beinecke MS 408“.
Historie jedinečné knihy je však nerozlučně spjata s rudolfínskou Prahou. Dopis, který našel Wilfrid Voynich vložený v rukopisu, jasně dokazuje, že knihu vlastnil pražský vědec a lékař Jan Marek Marci a v roce 1665 ji poslal do Říma svému příteli Athanasiu Kircherovi. Marci zdědil knížku po spřízněném alchymistovi Jiřím Barešovi. Ten ji získal od Jakuba Horčického z Tepence, jehož jméno bývalo uvedeno na prvním pergamenového listu knihy, než je kdosi vyškrabal.
Starší osudy knihy obestírá záhada. Marci psal Kircherovi, že knihu koupil od blíže neuvedeného majitele císař Rudolf II. Prý za ni zaplatil 600 dukátů ve víře, že kniha je dílem anglického učence Rogera Bacona.
Voynich strávil marným luštěním textu záhadného rukopisu osmnáct let života a umíral s vědomím, že se nikdy nedozví, co se v knize skrývá. Po Voynichovi si na rukopisu vylámala zuby elita kryptografie první i druhé světové války. Záhadný rukopis odolává i analýzám nejvýkonnějších počítačů „nakrmených“ nejdůmyslnějším softwarem.
Čas od času někdo rozhlásí do světa, že záhadu Voynichova rukopisu definitivně rozřešil. Vzápětí se ale ukáže, že jeho interpretace má tak povážlivé slabiny, že ji odborníci rychle hodí do koše, vysoukají si rukávy a pustí se do luštění znovu. Měl knihu Rudolf II.?
Voynichův rukopis má několik „kapitol“. První obsahuje ilustrace rostlin, a tak bývá označována jako „botanická“. V druhé, astronomickoastrologické kapitole jsou ilustrace nebeských těles a prapodivná verze zvěrokruhu. Záhadné biologicko-balneologické kapitole dominují kresby nahých žen koupajících se v zelené tekutině.
Spekuluje se, že může jít o zobrazení léčby, ale nechybí ani teorie, že jde o obrázky pramenů věčného mládí. Vyobrazení rostlin a jejich částí v další kapitole navozují dojem farmaceutických návodů. Závěrečná kapitola je bez větších ilustrací a člení se na krátké odstavce. Proto se označuje za „sekci receptů“.
Je lehké si představit, že kniha s takovým obsahem a navíc záhadnou formou přitáhla pozornost císaře Rudolfa II. a ten sáhl hluboko do měšce, aby ji získal pro své rozsáhlé sbírky. Jak však uvádějí Ivo Purš a Vladimír Karpenko v knize Alchymie a Rudolf II., není k dispozici přesvědčivý důkaz o tom, že se Voynichův rukopis nacházel v císařově vlastnictví.
Ti, kdo spolu s Wilfridem Voynichem uvěřili, že knihu napsal Roger Bacon, hledali kanál, kterým by se kniha dostala z Anglie do Prahy. Při tomto pátrání nemohli přehlédnout anglického alchymistu Johna Deeho, který pobýval v Čechách v letech 1584 až 1588.
Ivo Purš a Vladimír Karpenko však připomínají, že „Dee měl s císařem pouze jeden krátký rozhovor, který pro něj nebyl zvlášť úspěšný. Nakonec ho Rudolf vypověděl z království a Dee zde mohl zůstat jen díky intervenci Viléma z Rožmberka, na jehož zámku v Třeboni pak trávil většinu času.“
Větší kariéru udělal u dvora Deeho společník Edward Kelley. Mohl jeden nebo druhý dovézt do Prahy Baconův rukopis?
Špatný vtip, anebo zákeřný podvrh Mnozí neúspěšní luštitelé Voynichova rukopisu došli k závěru, že nejde o skutečnou knihu, ale o podvrh. Jakési „blablabla“ bez jakéhokoli smyslu či obsahu. Podezřelých z autorství podvrhu se nabízí celá řada.
Částka 600 dukátů odpovídala v rudolfínské Praze 66 troyským uncím zlata, což lze v cenách roku 2010 přepočítat na částku 80 000 dolarů. Rudolf byl ochoten utratit za zajímavé knihy několikanásobně vyšší částky. Rozhodně však nešlo o zanedbatelnou sumu a leckomu by se kvůli ní vyplatilo usednout nad pergameny a vytvořit knihu, která měla velkou šanci, že vzbudí císařův zájem.
Mnozí vidí padělatele v Johnu Deem. Další podezírají Edwarda Kelleyho, který sloužil Deemu jako médium pro údajnou komunikaci s anděly. Andělé prý ke Kelleymu promlouvali „andělskou řečí“, kterou se údajně mluvilo na světě před zmatením jazyků při stavbě babylonské věže.
Není pochyb o tom, že si Kelley „andělskou řeč“ vymyslel. Ti, kdo jej viní z autorství Voynichova rukopisu, jsou přesvědčení, že sepsání nerozluštitelného traktátu by pro něj byla hračka. V účtech Rudolfova dvora dochovaných ve vídeňských archivech však není doklad o nákupu knihy, jež by popisem odpovídala Voynichovu rukopisu.
Mezi podezřelými z padělání tajemné knihy se ocitl i Jan Marek Marci. Údajným motivem měl být Markův odpor proti nadvládě jezuitů nad chodem Karlovy univerzity, na níž byl v roce 1662 rektorem. Kircher byl jezuitskou „hvězdou“ a jeho zesměšnění mělo být Markovou pomstou. Říká se, že Kircher už takhle jednou naletěl orientalistovi Muellerovi. Ten vyrobil nesmyslný rukopis a poslal jej Kircherovi s žádostí o překlad s tím, že rukopis pochází z Egypta.
Pokračování na straně 30
Kdo psal knihu, kterou ještě nikdo nepřečetl
Dokončení ze strany 29
Kircher prý obratem „překlad“ dodal. Jenže proti této teorii svědčí fakt, že Marek chtěl sám vstoupit do jezuitského řádu a na sklonku života přijal jeho čestné členství.
Vyvrácená obvinění Mnohé z těchto dohadů ukončilo datování rukopisu týmem Grega Hodginse z Arizona State University. Hodgins si směl odříznout z okrajů čtyř stránek knihy úzké proužky pergamenu milimetr široké a šest milimetrů dlouhé. Po pečlivém očištění byl materiál spálen na uhel a atomy uhlíku ze vzorku byly po ionizaci „přetříděny“ na urychlovači. Z poměru jednotlivých izotopů uhlíku určil Hodgins stáří telecích kůží, z nichž byl pergamen vyroben. S 95procentní jistotou pocházely kůže z období mezi rokem 1404 a 1438. Určit stejným způsobem stáří inkoustu zatím nelze, protože neexistuje metoda, jak odebrat vzorek inkoustu bez znečištění pergamenu. Hmota zaschlého inkoustu je navíc nepatrná a obsahuje minimum uhlíku pro datování. Mnohé staré inkousty byly vyráběny z minerálních pigmentů a ty pak nelze radiouhlíkovou metodou vůbec datovat. Z dosavadních zkoumání rukopisu se však nezdá pravděpodobné, že někdo napsal knihu na pergamen starý několik staletí. Barvy na ilustracích odpovídají renesanční době vzniku rukopisu. Vše také nasvědčuje tomu, že pergameny byly použity k sepsání knihy záhy po svém zhotovení.
Datum vzniku vyloučilo mimo jakoukoli pochybnost autorství Rogera Bacona, který zemřel v roce 1294. Stejně tak jsou z obliga i jeho krajané John Dee, který se narodil až v roce 1527, a Edward Kelley, který byl ještě o osmadvacet roků mladší. Zcela mimo podezření je Jan Marek Marci narozený v roce 1593. Víme tedy, kdo Voynichův rukopis určitě nenapsal. Kdo a proč tajemnou knihu vytvořil a co její text skrývá, zůstává i nadále obestřeno záhadou.
***
Nesmyslné shluky tajemných písmen, nebo zašifrované pokyny a popisy alchymistických praktik. Obě varianty jsou možné, protože tzv. Voynichův rukopis zatím ještě nikdo nerozluštil.
Kapitoly Voynichova rukopisu obsahují ilustrace rostlin a jejich částí, kresby nebeských těles a prapodivnou verzi zvěrokruhu. Třetí kapitole dominují obrázky nahých žen koupajících se v zelené tekutině.
Muži v podezření
Edward Kelley (1555 - 1597)
Roger Bacon (1214 - 1294)
John Dee (1527 - 1608/09)
Jan Marek Marci (1595 - 1667)
Wilfrid Voynich (1865 - 1930) zjistil, že knihu vlastnil vědec a lékař Marci
Nesrozumitelné jsou i některé podivné kresby
Původně se historici domnívali, že svazek sestávající z 240 pergamenových listů pochází z doby panování císaře Rudolfa II. a za autory považovali mimo jiné anglického alchymistu Edwarda Kellyho, jeho společníka Johna Deea či scholastického filozofa a vědce Rogera Bacona. Nové datování ale posunulo vznik rukopisu o sto let nazpátek.
O autorovi| JAROSLAV PETR, Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi
