V nakladatelství Paseka vyšel svazek Vrchlický erotický. Před časem stejný dům připravil i výbor Kdo to čte, je prase. A nového vydání se dočkaly také Dědečkovy Slizské písně. Co je příčinou zájmu o tato stará dílka, když tabu pro míru erotiky v tištěném slově už dávno padla?
Marta Švagrová: Je příčinou návratu těchto textů právě ona smyslná „otevřenost“, užití přehršle tabuizovaných výrazů, nebo se jen znovu otevírá diskuse nad pravostí rukopisů připisovaných klasikovi české poezie?
Jaromír Slomek: Podle mého soudu je debata o Vrchlickém jako autorovi těch několika necudností zcela neplodná, takže i práce snaživých editorů svazku Vrchlický erotický byla vlastně zbytečná. Chybí důkaz o autorství, nikdo nenašel žádnou stopu v korespondenci Vrchlického či dalších osob. Chci věřit, že kdyby měl Vrchlický potřebu oplzle veršovat třeba o ostýchavém rytíři, svedl by to lépe. Říká se, že dobrá anekdota může být sprostá, nesmí si však každý sprosťák myslet, že je vtipný. Rytíř Smil toužil být zábavný, žertovný, takže to není ani „poctivá“ pornografie (protože – jak pravil Karel Čapek – „pravá pornografie je naprosto bez humoru a výsměchu“), jen neobratně stlučená lascivnost. K popukání, zdá se mi, není. A byla? Nevím.
Věra Menclová: Vydávání podobných děl má vždycky několik důvodů. Jednak je to odvěká potřeba číst o věcech, o kterých se většinou nemluví, o kterých se v dětství dozvídáte zkresleně a v náznacích. V dospělosti je to možná spojeno i s touhou dozvědět se, jak sexualitu prožívá někdo jiný, zda koneckonců o něco ve svém vlastním sexuálním životě nepřicházíte – navíc se ke čtenáři dostává ono erotické či sexuální sdělení v podobě umění. Dalším důvodem je nesporně touha ujistit se, že i slavnými cloumají stejné touhy jako obyčejnými smrtelníky. To je jistě případ například Máchových deníků. Ostatně na tom je v posledních letech založena většina takzvaných publicistických pořadů v televizi, proč by tomu měla odolávat nakladatelství a nepodpořit své nijak velké výdělky podobnými tisky?
Jsem ale na rozpacích, zda diskuse nad novým vydáním Rytíře Smila a dalších textů nějak přispěje k poznání Vrchlického. Že s Vrchlickým přišla do české literatury erotika, je nesporné, stačí přečíst jen pár sbírek. Kolik jen u něho najdeme textů o ženských vlasech přímo elektrizujících erotikou, kolik o bocích, prsech a klínu, kolik o milostném spojení. Je to sice řečeno obrazně, ale naplno. Nemyslím, že se dozvíme o erotičnosti u Vrchlického víc, když to čteme jen v jiném lexiku – surovějším, přízemnějším, rozhodně současnosti bližším. Jistě si totiž nemyslel nikdy žádný čtenář, natož student literatury, že klasikové jsou vzdáleni nižším patrům vyjadřování. Už koncem 19. století Vrchlického napadl Šalda ve známé recenzi Posledních sonetů samotáře, že se jeví jako bankéř vilnosti (protože potěžkává v ruce ženské ňadro). Dokonce cituje dobový epigram „Ňadra, ňadra jako Sněžka musí míti má milá Anežka“. Jak je známo, měl Šalda a celá Česká moderna jiné důvody ke kritice Vrchlického; chci tím jen ilustrovat, že erotičnost Vrchlického veršů byla „profláknutá“.
Je ovšem pravda, že texty vydané jako celek by mohly potvrzovat jakousi urputnou soustředěnost na sexualitu spojenou se skatologickým výrazivem. Když ale uvážíte, jak obrovský je objem Vrchlického tvorby, pak publikované – a ne poprvé – texty by byly právě tak asi odpovídajícím procentem, s jakým běžný člověk mluví „bez servítků“.
Marta Švagrová: Jaromír Slomek – ale i jiní – nepřijímají verzi o Vrchlického autorství, respektive neuznávají kvalitu dotyčných textů. Třeba Ivan Wernisch, editor „příspěvků ke studiu pohlavního života našeho lidu“ s názvem Kdo to čte, je prase, soudí, že „Vrchlický není autor, který by něco takového uměl psát, jeho šroubovanost je mi nepříjemná… parnasistní sprosťák je směšný sám sobě“.
Jiří Dědeček: Nepřijmout verzi o autorství a neuznávat kvalitu těch veršů jsou dvě různé věci. V prvním případě jako bychom si chránili milovaného geniálního klasika v neposkvrněné podobě povinné školní četby, jako bychom odmítali připustit, že by z jeho pera mohlo vzejít něco takového. V druhém případě dodáváme: něco tak primitivně pitomého, vulgárně popisného, jazykově těžkopádného a neinspirovaného. Ať už ale ty verše napsal kdokoli, cítíme z nich měšťáckou faleš druhé půle devatenáctého století, topornost a úpornost v opakování situací, nadužívání některých rýmů (výjimkou může být svěží „…tato děva útlá v pase / pásla jenom po ocase…“), absenci humoru a vtipu. A tak nakonec jen s uznáním řekneme, že to musel být na svou dobu odvážný počin. Ale v hospodě a mezi lidem vůbec se tehdy písničky na podobná témata zpívaly daleko živěji, jejich rýmy byly vynalézavější a jejich jazyk přirozenější, například slavná Voják leze z pece/koukají mu vej- a vejložky červený, kanonýrů znamení…/, nebo Karolínka /která za kytičku petrklíčů nechala si ukrást… Marta Švagrová: Pokud jde o falza, v čem může být jejich význam?
Jiří Dědeček: V jistém průkopnictví, kdy se komická erotika začíná pěstovat mimo hospodský kuplet a kramářskou či lidovou píseň i v tak zvané krásné literatuře. V rozšíření slovníku, tehdejší odborná čeština měla jiná slova pro vaginu, žalud nebo stydké pysky. V kouzlu nechtěného, jak tomu u historických textů někdy bývá.
Jaromír Slomek: Je to trochu jako s Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Nejsou středověké, ač se tak tváří, nicméně docela pěkně ukazují, jak si padělatelé na počátku 19. století středověké veršování představovali. Rytíř Smil a další kousky z čítanky Vrchlický erotický sice nic neříkají o Vrchlickém, zato dokumentují, jak se před sto lety taky mluvilo, jistěže ne ve společnosti, možná mezi vojáky, pacholky a podruhy. Obhroublé výrazy ze stydkých partií, tabuizované v tehdejším krásném písemnictví (ale ne třeba v soudních protokolech), mají tedy význam sociolingvistický: takto lid nazýval mužský genitál, takto vnější rodidla, takto pohlavní styk a tak dále.
Věra Menclová: Přikláním se k názoru Jaromíra Slomka, že Rytíř Smil není dílem Vrchlického. Mám pocit, že by byl ve svém vyjadřování rafinovanější, jaksi bohatší. Má jistě i období prostší poetiky v poslední fázi tvorby, zato myšlenkově náročné. Polopatické, naivní rýmovánky podobného typu ukazují jinam. Myslím si, že i některé další texty jsou falza, ale koneckonců na tom moc nezáleží, dílo žije vlastním životem dál, ať je autorství potvrzené, či nikoli. Při čtení textů takto pohromadě jsem měla spíš pocit nenápaditosti a jednotvárnosti. To ostatně ale zažívám při četbě některých jiných sbírek také. Ocenila jsem překlad Lubomíra Feľdeka. Zdálo se mi, že text Smila ozvláštnil; rozhodně nepůsobí tak těžkopádně jako originál.
Jaromír Slomek: To mně je pana Feľdeka skoro líto, že ztrácel čas takovou pitomostí. Marta Švagrová: Ať už je autorem kdokoli, je možné posoudit změnu ve stylu, jakým se erotika prezentuje dnes. Lépe? Hůře? Prospěla otevřenější doba kvalitě literatury tohoto druhu?
Věra Menclová: Přiznám se, že tento žánr mne nikdy moc neokouzloval, ale jsem přesvědčena o tom, že tabu v literatuře by mělo existovat co nejméně, pokud je dobrá. Jenže – kdo rozhodne, co je erotická literatura a co pornografie, kde je hranice? Myslím si, že otevřeněji než v současném umění se už o sexu mluvit nedá. Důležitý je způsob, jak se o tak přirozených a život ozvláštňujících věcech umí napsat. Láska, nebo chcete-li sex, v nejširším slova smyslu je pořád nová a jiná u jedince, jako lidstvo nic nového už asi neobjevíme.
Při této příležitosti vzpomínám na jeden text z Mikuláškovy sbírky Agogh. Utkvěl mi v paměti právě pro neobyčejné erotické napětí – a zároveň lexikou připomíná milostné verše konce 19. století: „ její krok – jak úhel kolen / kterým sevřela mou hruď. /Její krok – ta šalba boků….“ Jaromír Slomek: Inflace erotiky klade na autory vyšší nároky. Psát o něčem, čeho je všude plno, je těžké. Jak to pojmout nově, po svém, neplagovat, neopakovat se?
Jiří Dědeček: Nejsem si jist, zda je dnešní doba o tolik otevřenější. Stejně jako tenkrát můžeme i dnes napsat cokoli, můžeme to stejně tak tisknout a šířit. Možná dnes tolik neriskujeme, ale kdo ví, vždyť Galén je až třetí nakladatelství, které mou knihu Slizské písně konečně vydalo, dvakrát jsem narazil na obavy z možných „oplétaček s mravnostním“.
Fascinace pohlavím a sexuálním aktem v literatuře bývá buď zcela vážná, to je už dlouho docela moderní a většině autorů to prochází, nebo komická. Zde se pak dnešní žertující autor už nesmí pohybovat v oblasti prostého popisu aktu s aparátem neobjevných vulgarismů, nýbrž musí se snažit povznést své žertování do oblasti lehkého nonsensu, překvapivých rýmů a legračních literárních odkazů. A tady potom právě nastane problém s „otevřeností“ doby.
Marta Švagrová: Existuje ovšem mnoho literárních děl založených na erotice velmi intimní, která autora mají. Aktuálním příkladem z české scény může být právě čerstvé vydání erotických hříček Jiřího Dědečka Slizské písně. Co vede zralého básníka k širokému zveřejnění soukromých veršů, jimiž bavil zamlada přátele a jež možná směřovaly kdysi k jeho dívkám?
Jiří Dědeček: Touha po troše srandy, po skandálku. A pak, některé fóry už lépe nevymyslím, třeba rým v přechodníku Plzně – przně… Slizské písně vznikly v polovině 70. let, věnoval jsem je jisté slečně. Ovšemže nejsou zdaleka všechny adresné, ale vznikaly pod jejím vlivem, dokonce bych se nebál říci v součinnosti, protože ona stejně jako já milovala slovní humor, jazykové hříčky, dada. Chechtali jsme se spolu. Knížku jsem tenkrát rozepsal v deseti průklepech pro pár přátel, četla ji i maminka té slečny, se smíchem mi z ní citovala, její tatínek si bručel pod vousy, ale tiše vše toleroval. Se slečnou jsme se rozešli, ale sbírka dál žila svým životem a poměrně rychle se šířila v pražském i mimopražském intelektuálním milieu, však jsem z ní taky uváděl mnohé ukázky během koncertů. Žena mi vyprávěla, že když o několik let později vstoupila do restaurace, kde seděla společnost „Hrůza“ okolo Karla Halouna a Michala Ambrože, ozvalo se: „Pánové, povstaňte, přichází manželka autora Slizských písní.“ Snad se nikoho nedotkne, když prozradím, že si je už tehdy oblíbili třeba Petr Čepek nebo Ondřej Suchý.
Jaromír Slomek: Slizské písně neznám, nevím tedy, jde-li tam o víc než o lacinou narážku na titul slavné Bezručovy sbírky. Co vedlo zralého písničkáře k tomu, že nabídl veřejnosti něco „pikantního“ či jakého, netuším. Asi přesvědčení, že je to dobré a že by to nemělo být objeveno až v pozůstalosti. Věra Menclová: Je to kus autorského já. Pokud chce spisovatel oslovit své obecenstvo i tímto způsobem, je jen dobře, že má možnost. Někdo vypráví erotické vtipy a posluchače to nejen neuráží, ale pobaví a potěší. Jiný jen otevře pusu a posluchači nevědí, kam rozpaky strčit hlavu. Myslím, že vtipné a nápadité texty, pro které je erotické téma a jazyk vulgarity jen prostředkem k vyjádření nějaké nálady nebo pocitu, budou vždycky vděčně přijímány. Čtenář určitě pozná, kde je cílem pouze vulgarita, a tam asi autor zůstane u jediného vydání. Marta Švagrová: Jaký je dnes akční rádius erotické literatury, nezevšedněla?
Jiří Dědeček: Nevím, každý z nás má svá měřítka pro to, co je ještě únosné a co už je za hranicí vkusu. Z toho pro mě plyne, že akční rádius je nevyzpytatelný. Zevšednění bych se nebál, bude-li věc vtipně vypointovaná, tedy překvapivá a duchaplná. Já osobně mám skvělou zpětnou vazbu, mohu si ověřovat reakci publika při mnoha veřejných vystoupeních.
Slomek: Dobrá erotická literatura snad nezevšedněla, spíše vulgarita, pornografie. Knížka Vrchlický erotický je toho důkazem. Ty básničky jsou hlavně vulgární a podívejte, nikoho to nepohoršuje, nešokuje. Spílá někdo nakladateli Horáčkovi? Učitelé? Vychovatelé? Duchovenstvo? Ne.
Věra Menclová: Nevím, jaký je akční rádius erotické literatury, řekla bych, že pořád stejný, jen texty jsou dostupnější. Dříve kolovaly skoro jako samizdat, teď stačí zabloudit do nabídky na internetu. Tady bych citovala Vrchlického „Jen zevšednět mi nedej, Bože“. Zevšední to, čeho je každodenně moc. Zevšední vraždy v televizi, jsme otrlí vůči násilí, krev se na nás lije z obrazovky, jako dřív padaly krumpáče. Přála bych čtenářům erotické literatury, aby jí bylo dost – té dobré, ale aby jí nepřetékaly knihkupecké pulty. To je nebezpečné pro jakýkoli žánr.
***
Žena mi vyprávěla, že když kdysi vstoupila do restaurace, ozvalo se: „Pánové, povstaňte, přichází manželka autora Slizských písní.“ Jiří Dědeček básník
Rytíř Smil toužil být zábavný, žertovný, takže to není ani „poctivá“ pornografie, protože – jak pravil Karel Čapek – „pravá pornografie je naprosto bez humoru a výsměchu“ Jaromír Slomek literární kritik
