Na tiskovce k festivalu Finále způsobila jistá kolegyně poprask kvůli tomu, že se tato přehlídka české kinematografie vzdává přídomku „bilanční“. Při objemu výroby tuzemských celovečeráků přesahujícím dvacet kusů ročně už zřejmě opravdu není v silách poroty, aby to všechno během několika málo dní nakoukala a zodpovědně ohodnotila. Organizátoři proto oslovili několik (pravda, ne mnoho) odborníků a požádali je, aby provedli jakýsi předvýběr. Sledovat, co se dostalo do soutěžní dvanáctky a co bude „jen“ promítnuto mimo soutěž, je zajímavá podívaná, ale důležitější je princip.
Mě osobně totiž provedení předvýběru nepobuřuje. Bilančnost přehlídky se svým způsobem zachová už tím, že bude i nadále existovat příležitost vidět všechny nové české celovečerní filmy pěkně pokupě. A otázka hodnocení? Potěžkat jednou za rok domácí kinematografii jako celek by přece měla Česká filmová a televizní akademie prostřednictvím Českých lvů.
A tady padá kosa na kámen, protože i v tomhle případě stojí v cestě otázka, kdo to má stíhat všechno nakoukat. Jde o otázku spíše řečnickou: z výsledků letošních Lvů lze usuzovat, že jen málokdo. Připomeňme známý poměr: z šestadvaceti filmů vyrobených v ČR v roce 2008 na nominaci dosáhlo devět, na trofej šest. Celé udílení se točilo kolem filmů s velkými jmény a velkou reklamou, což je přece jen jiné kritérium než velká kvalita. Aniž by bylo lze ty dvě akce srovnávat, problém i tak nespočívá v tom, zda může Finále provádět přiznaný předvýběr, nýbrž že si akademici provádějí předvýběr skrytý. Jak je přimět, aby všechny příslušné snímky z titulu své funkce doopravdy viděli, to už je jiná věc.
O autorovi| Vojtěch Rynda VOJTĚCH RYNDA, redaktor LN
