V lednu 1918 dostal vězeň Leopold Hilsner úřední zprávu, že nový rakouský císař Karel I. by byl ochoten vyhovět jeho žádosti o milost. Stalo se tak - přes nesouhlas českých soudů - v březnu 1918.
Na Bílou sobotu 1. dubna 1899 byla v lese Březina u vysočinského městečka Polná nalezena mrtvá dívka. Devatenáctiletá Anežka Hrůzová se tudy tři dny předtím vracela od švadleny do vsi Malá Věžnice. Někdo číhající v lese ji přepadl, omráčil a surově zavraždil.
Když rodina Anežku pohřešovala druhý den, zašla její matka na četnickou stanici a bylo vyhlášeno pátrání. Místní občané a školní děti prohledávali les. Mrtvou našel v hustém mlází dvanáctiletý chlapec jménem Ludvík Jirka.
Dnes by padlo první podezření na sexuálně motivovaného sadistu. Vrah sice dívku nedokázal nebo nestihl znásilnit, ale zpola ji vysvlékl. Při přepadení ji osmkrát udeřil kamenem a silnou holí, zaškrtil provazem a nakonec jí podřízl hrdlo.
Vyšetřování ale rychle sklouzlo dnes už těžko pochopitelným směrem: podle rozšířené antisemitské pověry šlo o „rituální vraždu“ křesťanské panny. Podezření padlo na jednoho z povalečů v Polné, nekonfliktního dvaadvacetiletého židovského mladíka Leopolda Hilsnera. Špatná stopa Jiří Kovtun, který o případu napsal nejpodrobnější moderní studii Tajuplná vražda, píše, že velitel četnické stanice zprvu podezíral samotnou rodinu Hrůzovu.
Od místních slyšel, že v rodině bývaly hádky; deset dní před vraždou měla Anežka ostrý spor se starším bratrem Janem. Matka Marie byla tvrdá žena a svědky zarazilo, že ani druhý den po zmizení Anežky nejevila sebemenší neklid. A že měla pod pravým okem modřinu „jako čtyřkrejcar“ (podle jejího vysvětlení ji trklo dobytče).
Vyšetřování však zmátl chybný lékařský závěr po prvním ohledání, totiž že dívka musela ztratit víc krve, než se našlo na místě. V přihlížejícím hloučku se z toho stala „vražda kvůli krvi“ a během pár hodin dodala lidová šeptanda četníkům i vhodného podezřelého Žida.
Leopold Hilsner neměl na den vraždy alibi. S jinými nezaměstnanými mládenci se scházel u hřbitova za městem, kde klábosili a hráli karetní hru dudák. V kritický den podle svědků Hilsner nehrál, po chvíli kibicování se zvedl a řekl, že se půjde projít do Březiny. Cestou si to podle svých slov rozmyslel a stočil směr do města. Později se měl courat po náměstí se svým vrstevníkem, Vincencem Zelingerem z chudobince. Jeho smůla byla v tom, že Zelinger to popřel, a Hilsner ze strachu začal lhát - prý do lesa vůbec jít nechtěl.
Vinen 12:0 Další historie už je dobře známá: případu se chytili antisemitští agitátoři. V dubnu 1899 byla Anežka pohřbena za mohutné účasti veřejnosti a velký dav se tlačil i v září 1899 do soudní síně v Kutné Hoře.
Státním zástupcem byl Antonín Schneider-Svoboda, v síni ho však zastínil zástupce rodiny Hrůzových - právník a politik Karel Baxa, vyhlášený populistický řečník (pozdější pražský primátor a předseda prvorepublikového Ústavního soudu). Na jednání přišel ve vlastenecké čamaře.
Hilsnerův obhájce, věcný a korektní Zdenko Auředníček - Kovtun o něm píše, že se obhajoby ujal „z osobního přesvědčení o Hilsnerově nevině a o absurdnosti rituální pověry“ - argumentoval velmi dobře a racionálně, porota však všemi dvanácti hlasy rozhodla o Hilsnerově vině. Soud následně určil trest smrti oběšením.
O revizi rozsudku se pokoušelo několik jedinců i institucí, zděšených antisemitským šílením: Rakouskoizraelská unie, někteří poslanci za liberální levici, na české straně Tomáš Garrigue Masaryk.
Rozsudek sice zrušil kasační soud, při opakovaném procesu v roce 1900 v Písku však dostal Hilsner opět trest smrti. Přičetli mu i podíl na vraždě úplně jiné dívky -Marie Klímové - z roku 1898 (pravda, soud už nehledal rituální motiv, ale „pouze“ sexuální).
Zelinger a Zatřepálek Císař František Josef zmírnil trest na doživotí, jeho nástupce nakonec udělil milost. Hilsner si změnil jméno na Heller a protloukal se jako podomní obchodník. Zemřel v roce 1928 na rakovinu tlustého střeva. Jiří Kovtun uvádí dvě hypotézy, kdo mohl být skutečným vrahem. Vincenc Zelinger - ten, který pomohl potopit Hilsnera - přišel v den vraždy do chudobince až potmě. Proti svým zvyklostem byl nápadně tichý a ráno chtěl teplou vodu, aby si od čehosi vypral košili. V pozdějších letech se z něj stal násilník a zloděj, v roce 1908 zabil v Ostravě nožem jednoho dělníka.
A pak tu byl sexuální násilník Josef Zatřepálek, několikrát odsouzený za přepadení mladých dívek. V době vraždy pobýval v Polné. Odpovídá popisu podivného hrubiána s holí, kterého u Březiny viděli dva svědci - manželka starosty a katecheta z Polné. Na Zatřepálka přišli v roce 1913 detektivové Rakouskoizraelské unie; justice už však případ nechtěla znovu otvírat.
***
Text čerpal z knihy Jiřího Kovtuna „Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera“ (Sefer, Praha 1994)
Jiří Kovtun, který o případu napsal nejlepší moderní studii, píše, že velitel četnické stanice zprvu podezíral rodinu Hrůzovu
