Průmyslové památky bývají často obětí likvidace. Ovšem, jejich oprava je drahá a mnohé obce (ale i velká města) si s nimi nevědí rady. Ne vždy se dá najít smysluplné využití, a než se nakonec objeví, bývá už často pozdě. Přitom se mnohdy jedná o stavby impozantní, architektonickou kvalitou srovnatelné s jinými památkami. Koneckonců je projektovali stejní architekti, kteří stavěli kostely, paláce nebo třeba – jako v případě pivovaru v Petrohradu na výpadovce do Karlových Varů – tvůrce Národního divadla a Rudolfina Josef Zítek.
Výzkumné centrum průmyslového dědictví při Fakultě architektury ČVUT v Praze (VCPD) registruje desítky takových staveb a většina z nich je stále v bídném stavu, mnohé čeká zřejmě demolice. To mrzí o to víc, že jejich hodnota bude stále stoupat, takže naše rozhodnutí se bude našim potomkům asi jednou jevit jako nepochopitelné. Někdy by stálo za to objekty alespoň zabezpečit tak, aby do nich nepršelo a nedošlo k rozkrádaní často unikátního vybavení, a čekat, kdy se najde odvážný investor a peníze na opravu. Využití může být různé – pokud už se nevyplatí obnovit původní výrobu, může tam být muzeum, netradiční galerie, hotel, obchodní centrum, tržnice, byty nebo kanceláře.
Studentská šance O osudu jednoho z památkově nejcennějších pivovarů se rozhoduje právě nyní. Jde o barokní Císařský pivovar v Buštěhradě, jehož autorem byl známý dvorní stavitel Anselmo Lurago (1701–1765), který ve spolupráci s Nicolem Pacassim dal například definitivní podobu Novému královskému paláci na Pražském hradě a byl též autorem věže chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, tedy chrámu, jenž je dílem jeho tchána Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Historie buštěhradské stavby je však delší – pivo se tam vařilo mnohem dříve, v polovině 18. století však došlo k radikální barokní přestavbě původně pozdně gotického areálu. Také později došlo k mnoha adaptacím, definitivně se tu přestalo pivo vařit až v roce 1967 a od té doby pivovar chátral. Poloha budovy je mimořádná – rozkládá se nad rybníkem a tvoří v krajině výraznou dominantu. Dnešní majitel byl původně rozhodnut pivovar zbořit a nahradit jej soudobou zástavbou. Nakonec se ale nechal přesvědčit odborníky a souhlasil s vypsáním studentské soutěže na záchranu stavby a její doplnění tak, aby mohla sloužit novému účelu. Soutěž zaštítilo VCPD ve spolupráci s pražskou fakultou architektury a investorem – firmou Level. Atraktivní téma konverze a dostavby pivovaru zpracovaly téměř všechny architektonické školy u nás i na Slovensku: pražské fakulty architektury a stavební ČVUT, Vysoká škola uměleckoprůmyslová, brněnská Fakulta architektury VUT, liberecká Fakulta TUL, na Slovensku pak bratislavská a košická fakulta. Odborná porota vedená prof. Matúšem Dullou vybrala vítěze: ceny bez rozlišení pořadí získali Tomáš Pokorný, Petr Sládek a Eva Šestáková (ateliery profesorů Ladislava Lábuse a Václava Girsy), odměny pak Petr Kuneš, Ivan Gogolák a Lukáš Grosse z atelierů Aleše Langa a opět L. Lábuse – všichni z Fakulty architektury ČVUT. Investor se zavázal, že studentské práce budou sloužit jako podklad dalších úvah a že nejcennější část areálu bude zachována.
A jak to dopadne v Roudnici?
Možná tedy příběh s dobrým koncem. Kéž by to podobně dopadlo i v případě dalšího mimořádně cenného pivovaru, který se nachází v Roudnici nad Labem. Nejstarší část je opět barokní, v 17. století ji navrhl italský architekt a stavitel Antonio della Porta (1631–1702), autor řady zámků u nás i v Německu (Zaháň, Roudnice, Červený Hrádek u Jirkova, Libochovice, bavorský Neustadt, Wagram, Erlangen). Většina budov je ale mladší – pochází ze druhé poloviny 19. století. Uvnitř se zachovala část původního strojního zařízení. Pivovar patřil Lobkowiczům – koneckonců se nalézá hned v podzámčí. Po válce byl znárodněn a pivo se tam vařilo až do poloviny 70. let. Pak už jen pustl. Dnes je v majetku amerického investora, který sliboval jeho opravu a nové využití, památkově chráněný objekt však dál pustne, nedávno zbytečně (nebo úmyslně?) odstraněnou střechou do něho prší… V Roudnici i v Praze vzniklo několik iniciativ, které se snaží přesvědčit ministerstvo kultury, aby chátrající objekt vyvlastnil, a jednají s městem o jeho možném využití. Stavba je to nádherná, s klenutými sály, které by bylo možno skvěle adaptovat pro novou funkci. Jaký bude její další osud, je ale ve hvězdách.
A na závěr ještě jeden postřeh. Stále častěji se setkávám s názory některých občanů, kteří konverzi památek průmyslového dědictví berou jako nějakou záškodnickou akci levicových intelektuálů, jež má bránit rozletu podnikatelských aktivit. A já měl za to, že právě ochrana památek by měla být cílem ochránců tradičních hodnot…
***
Stále častěji se setkávám s názory některých občanů, kteří konverzi památek průmyslového dědictví berou jako nějakou záškodnickou akci levicových intelektuálů
O autorovi| ZDENĚK LUKEŠ, historik a architekt
