Masaryk nám byl protivný jako činže. V tom jsme se dojemně shodovali s naprostou většinou českého národa, kterému až do 28. října 1918 byl profesor Masaryk – až na nepatrný houfek jeho stoupenců – taktéž protivný jako činže. Přispíval k tomu jistě popřevratový byzantinismus, kterým byl Masaryk čím dál víc obklopován, byzantinismus, kterému kromě známého vrtichvostství českého národa hověla zejména Masarykova dcera Alice a který vposled oddálil od Masaryka i autora Hovorů Karla Čapka. Dokladů by bylo ne tisíce, ale statisíce.
Jestliže si uvědomíte, že výplody, z nichž některé prohlašovaly Masaryka za mladšího bratra Ježíše Krista (doklad nesmírně české žvanivosti a neúcty k míře), jsme byli doslova zavalováni, není divu, že se nám z toho dělalo zle. Kdo nezažil toto ovzduší, sotva si může představit, proč také reakce odpůrců Masarykových byla tak ostrá.
Šalda kdesi napsal, že vzniklá republika v prvních letech měla nekonečnou potřebu a spotřebu mýtu. Hlavní součástí tohoto mýtu byl Masaryk. Národ si prostě zvykl na Františka Josefa, byl s ním naprosto spokojen, mohl tu a tam remcat stejně jako za Masaryka, a potřeboval nutně nějakého starého pána, tím raději na koni (stejně jako Františka Josefa v uniformě), kterému by dnes a denně mohl skládat svůj hold. Proto honem honem udělali Masaryka prezidentem, také z obavy, aby jim do toho moc nemluvil, až se vrátí.
Který Tábor je náš program?
Masaryk sám si zřejmě takhle svou úlohu nepředstavoval. Měl na mysli spíše americký vzor, prezidenta, který bude zároveň předsedou vlády. Tohoto prezidenta ovšem potřebovali muži 28. října, a spěšně jím udělali Masaryka. Zpočátku se Masaryk ovšem snažil zasahovat do dějů a myšlení národa různými projevy a zejména články v různých novinách a časopisech, samozřejmě šifrovanými anebo pod různými pseudonymy, až mu to Švehla zarazil. „Pane prezidente, teď jste prezident Masaryk, nikoli profesor Masaryk. Můžete tedy pouštět do světa jen oficiální projevy, které budou kontrasignovány předsedou vlády.“ Masaryk se podvolil a stal se dobrým přítelem Švehlovým stejně jako dr. Preisse.
Důvodů ovšem bylo víc než tento oficiální a nesnesitelný byzantinismus.
Prezident Masaryk zůstal totiž i jako prezident profesorem Masarykem, neustoupil od svých profesorských názorů, v ničem je nekorigoval. Katolíkům, zejména katolickým intelektuálům, nemohlo ujít, že hned při svém příjezdu do ČSR prohlásil v Táboře: „Tábor je náš program.“ I když to byla jen obvyklá masarykovská póza, historik se okamžitě musí zeptat: Který Tábor? Ten prvotní, komunistický, nebo ten feudální, mocný feudální pán o dva tři roky později? Ani jeden ani druhý Tábor by jistě nebyly po chuti Masarykovi. Ale taková slova, pronesená ke všem z úst autoritativních a vybavených autoritou, roznesla se ovšem mohutnou ozvěnou po kraji a natropila mnoho zla.
Ale šlo o víc: katolický intelektuál nemohl vidět jen prezidenta Masaryka, musil vidět celou činnost Masarykovu od roku 1882, kdy se stal profesorem na pražské univerzitě, musel vidět těch předchozích dvaatřicet let – a činnost Masarykova a jeho pravé dílo nebyly katolíkům a katolictví nějak příznivé.
Ze svých formulí a formulací prezident Masaryk nikdy nekorigoval nic. Čím dál méně se o tom hovořilo, v Čapkových Hovorech s TGM o této stránce věci nenajdeš takřka nic anebo jen velmi málo, ale prezident Masaryk se ani slovem neozval v horké popřevratové fázi protikatolického boje, jako to mužně učinili Josef Pekař a Josef Šusta, neozval se, když byl povalen mariánský sloup na Staroměstském náměstí, když byly káceny kříže a kříže vyhazovány ze škol; bylo jasné, že stále souhlasí a vyznává základní tezi České otázky: základní věci českých dějin je boj mezi reformací a protireformací. Jak ho potom měli katolíci milovat? Jak se k němu měli katoličtí intelektuálové stavět než negativně?
Jaké je vlastně Masarykovo náboženství? Myslím, že Masaryk sám vystihl jeho podstatu v Amerických přednáškách 1907: „My chceme náboženství necírkevní, nezjevené, a ovšem chceme náboženství opravdu duchovní a mravní, náboženství zajišťující nám vyšší mravnost.“ To je ovšem (jako všechny Masarykovy úvahy o náboženství) sice velmi duchovní a mravní, ale na druhé straně mlhavé a matné, jaksi impotentní, chladnokrevné, studí to jako ledová rybí krev, a především to není žádné náboženství, protože duchovní a mravní může být člověk docela klidně i bez náboženství. Srovnáš-li například Masarykovy náboženské úvahy s úvahami Václava Havla z vězení, uvidíš, jak málo je v Masarykovi jak hloubky, tak skutečného náboženství, ačkoliv Havel mluví „jen“ o „absolutním obzoru“ a Masaryk o jakémsi, blíže neurčitém a neurčeném Bohu.
Národ bez náboženství Vlastní tragikomedie, plná omylů, Masarykova díla a života byla v tom, že to byl skutečně náboženský duch, dokonce za prvé republiky obrovsky uctívaný a vynášený, v národu, který ve své naprosté většině náboženský nebyl, nepočítámeli degenerující katolictví, kterému bylo náramně dobře v teplé rakouské bačkůrce a později, za republiky, v politické partaji.
Patrně bychom byli bývali k Masarykovi vlídnější a ohleduplnější, kdyby jeho nejbližší i vzdálenější okolí nevytvářelo kolem jeho hlavy čím dál tím mohutnější svatozář, která rostla den ze dne, a kterou Masaryk sice nevytvářel, ale také se jí nebránil. Tato svatozář byla skrz naskrz lživá, s typickým českým patolízalstvím a s typickou českou neschopností k míře a s neúctou k ní. Kdyby byl Masaryk představován jako jeden z významných evropských státníků, jímž bezesporu byl, ale on byl zatím líčen jako jediný evropský státník a myslitel, jehož sláva hvězd se dotýká, věčně a od začátku milý u Boha i u lidí.
Jedno se ale musí Masarykovi přiznat: zůstal vždy svůj, prosazoval urputně a vytrvale své názory, i když tyto názory (politické) měnil. Toto je nutno mít vždy na paměti: neodcházel do boje proti Rakousku jako uznávaný vůdce a představitel národa, ale jako outsider, jako politický nýmand, který sice doma nadělal trochu hluku, ale kterého nikdo nebral vážně.
***
Text je krácen, titulky jsou redakční. Další ukázku přinesou LN zítra.
Republika měla v prvních letech nekonečnou potřebu a spotřebu mýtu. Hlavní součástí toho mýtu byl Masaryk.
