Arnošt Lustig. To je autor knih Noc a naděje, Démanty noci, Dita Saxová či Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. A také spisovatel stále velmi aktivní, vydávající další a další knihy. Jak nové příběhy svých postav, tak upravovaná vydání starších knih a také nově uspořádané povídkové soubory. Než kupříkladu redaktor stačí napsat o souboru Esejů, má už na stole další dvě knihy s jeho jménem.
A i když se tedy v tomto svazku, vydaném Mladou frontou, jedná o nebeletristické texty z let 1965–2008, víme, o čem bude Arnošt Lustig (1926) psát, víme, co je jeho téma. To by se dalo shrnout větou z eseje Osvětim-Březinka: „Je mi pořád špatně z bezmoci vyjádřit ve slovech slabost paměti.“ Navzdory tomu se však Arnoštu Lustigovi (1926) daří jen krátkou pasáží dostat čtenáře do stavu enormního zájmu o to, co vypráví, a také se mu daří zprostředkovat děsivost prostředí a situace vězňů v koncentračních táborech.
Stačí, aby podal rozpoložení, do něhož se v Osvětimi dostal: „Tenkrát jsem se nemohl zbavit myšlenky, že když se z tatínka stalo mýdlo, popel a ozvěna Netopýra od Johanna Strausse, bylo by snad lepší, kdyby se to stalo i z matky.“ Nebo hrůzný příběh o člověku, který musel hrát v táborovém orchestru, zatímco jeho žena a děti směřovaly do plynové komory.
Stejně tak je ale četba Esejů cenná tím, že zde autor občas mluví i o svých knihách, což jinak příliš často nedělá, zvláště ne v přímém kontaktu. Při hovoru se totiž snaží druhého zaujmout, pobavit, a nikoliv unavit sebestřednými tirádami. Král promluvil, neřekl nic V eseji Král promluvil, neřekl nic se tak třeba dozvídáme, odkud autor přebral tento název pro – stále nevydaný – soubor mnoha svých textů: „Výrok ,Král promluvil, neřekl nic‘ mám z dávného telegramu amerického vyslance v kterési africké zemi. Vyslanec takto lapidárně charakterizoval králův státnický projev, na který ve Washingtonu netrpělivě čekali.“
Dalším podstatným bodem, který si člověk ze čtení Esejů odnáší, je pak to, jak těsně je pro Arnošta Lustiga literatura spjata se životem. Zní to banálně, nikoliv však vzhledem k současné banální literární nadprodukci. A texty ukazují i autorovu sečtělost a vědoucnost. Jak sám říkává, každý dobrý povídkář si musí utvořit svou teorii povídky. I když moudře dodává: „V dějinách literatury najdete sáhodlouhý seznam autorů, kteří na konci své kariéry shledali, že to nejlepší napsali na samém začátku, kdy o svém řemesle věděli málo, ale jejich vnímání a vůle byly intenzivní jako už nikdy potom.“ A Eseje v neposlední řadě dokazují také to, že Arnošt Lustig neříká jednou to a pak zas jindy ono. Určité motivy, příběhy či jména přecházejí z jednoho textu do druhého či se, řečeno jednoduše, opakují. Odkrývají tak, že si autor stojí na svých názorech a preferencích, že je konzistentní. Jen škoda, že není uvedeno, kdy přesně který text vznikl, i když si to z něj čtenář dokáže většinou nakonec odvodit.
Jedna a jedna jsou dvě Arnošt Lustig v mládí prožil děsivou zkušenost. Přežil koncentrační tábor. Přežil i následnou úzkost a odolal taktéž pocitu viny, že zrovna on přežil – známe přece mnoho těch, kteří volili sebevraždu. Stále bojoval a bojuje s tíživou minulostí. A bojuje s ní i tak, že se přimkl k současnosti, ke každému novému dni – a jako spisovatel také ke každé nové knize: „Člověk, který o tom píše, je stále pod válcovacím strojem, který ho straší a mučí, přejížděje po jeho čele sem a tam, jako by zkoušel jeho pevnost a jeho sílu a jeho houževnatost, a klade mu vytrvale otázku, zda alespoň on sám už pochopil změnu dimenzí, od kterých se musíme vrátit k tomu, že jedna a jedna jsou dvě...“
Pražský autor se stal ještě jako chlapec kvůli židovskému původu vězněm koncentračního tábora. Děsivé zkušenosti se po válce rozhodl čelit chlapeckým přístupem k životu – energickým, optimistickým a aktivním. Což musí ocenit i ten, který jinak pobývání na naší planetě nevnímá jako něco úchvatného.
***
Literatura Arnošt Lustig
Debutoval v roce 1958 povídkovými knihami Noc a naděje a Démanty noci. V 60. letech vznikly podle jeho knih filmy Sousto, Démanty noci, Transport z ráje, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a Dita Saxová.
Po roce 1968 odešel z Československa, nejprve do Jugoslávie, kde pracoval na scénáři pro film o Titovi, později se přesunul do Spojených států.
V roce 1973 se usadil ve Washingtonu a vyučoval na tamní univerzitě. V roce 2008 získal pražskou Cenu Franze Kafky.