Sobota 4. prosince 2021, svátek má Barbora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kdysi jsem tančila po laně

Česko

Přesně za týden se rozhodne o cenách Magnesia Litera. Mezi nominovanými je i Rukopis Bohumily Grögerové (* 1921). Tuto zprávu o svém nynějším životě psala autorka silnou tužkou velkým tiskacím písmem téměř poslepu.

Svět si cení sólistů. S nadsázkou lze říci, že Bohumilu Grögerovou jako sólistku české literatury svět ocenil až v roce 2009. Minulý týden se stala laureátkou ceny PEN klubu, nazvané Vlastní cestou. Její Rukopis patřil k dvěma nejčastěji jmenovaným básnickým titulům ankety Lidových novin Kniha roku 2008 a získal nominaci na letošní Magnesii Literu. Čeští čtenáři přitom znají jméno Bohumily Grögerové už od 60. let. A její vlastní slovesná práce začala ještě o tři desetiletí dřív.

Duet s Josefem Hiršalem „Chtěla bych mít milého jako slunce mocného a dobrého,“ napsala jako patnáctiletá v textu Touha, „...budeme se k sobě vracet, jako bychom se nikdy nerozcházeli - a přece budeme každý svůj a svrchovaný. Budeme si navzájem patřit celí, a přece budeme volní a nesvázaní jako královské děti...“

Nedejme se mýlit vzletnou dikcí, tak vzdálenou pozdějším experimentálním textům Bohumily Grögerové, ani pohádkovou iluzí, která kontrastuje s dokumentární věcností jejích textů současných. Nenajdeme tu ještě původní tvar, ale původní myšlenku a životní nasměrování ano.

Bohumila Grögerová dospěla během druhé světové války - tehdy zemřel její otec, kdysi legionář v Rusku. Po válce se provdala, narodily se jí dvě dcery, krátce nato, roku 1951, zemřel její muž.

Když pracovala v nakladatelství Naše vojsko, přibyl tam v roce 1952 nový kolega Josef Hiršal. „Modré oči za silnými skly brýlí, pravidelný bělostný chrup v pohublé snědé tváři. Tuberák? Neurotik? Vášnivec? Flamendr? Podle jména básník, jehož knížky jsem někdy dřív zahlédla v knihkupectvích, ale nikdy nečetla, podle chování frajer a nové koště dobře mete. Prostě nový kolega, a to tady znamená dobře si dávat pozor na jazyk a předstírat práci, zkrátka otrava...“ čteme na počátku jejich společné knihy Let let. I takto může vypadat setkání s „vytouženým milým“. Jejich následný příběh není utkán z iluzí ani z domácího štěstí, spíš z práce a euforie ze společné tvorby.

Během dalšího půlstoletí přeložila dvojice Hiršal-Grögerová na 180 titulů, především z němčiny, sestavili zakladatelské antologie textů české i světové experimentální poezie, napsali knihy pro děti, ale i společnou sbírku konkrétní poezie Job-Boj (1968) či soubor textů z let 1975-1979 Trojcestí (1991). Jeho závěrečný text Kolotoč uvedli slovy: „Nepůjde o dialog. Spíš o dvojhlas. O dva party, které se prolnou, vytvoří souzvuk a občas zazní jediným tónem...“

Společným monumentálním dílem-dvojhlasem se stala koláž Let let, kterou psali v 80. letech. V přepracovaném a rozšířeném vydání (2007) na téměř tisíci stranách přibližuje jejich vztah a práci, obsahuje deníky, sny, básně i překlady, portréty mnoha českých i světových umělců a v úryvcích z publicistiky také evokuje dobovou atmosféru a rétoriku 50. a 60. let.

Dvojhlas Grögerové s Hiršalem je vzácně vyrovnaný. V kontrastu s ním stojí v Letu let rekapitulace jednoho dřívějšího vztahu autorčina života: „Vztah nás dvou byl od začátku bojem. Já v tom boji byla od začátku poraženou stranou, ale neměla jsem o tom tušení a okamžik, kdy mi došlo, že jsem na lopatkách, znamenal počátek konce. Už jsem nechtěla být přimáčknuta ke zdi a snažila jsem se dostat náš vztah do rovnováhy, čemuž jste se vehementně bránil...“

Slovo rovnováha je klíčové. „Každý rozhovor - i milostný - je chvílemi dueto a chvílemi duel,“ píše se v Kolotoči o společné poetice dvojice. Duel či duet není zajímavý ani krásný, není-li vyrovnaný. Nerovný boj znamená manipulaci - a ta je už porážkou. Ale u Hiršala s Grögerovou sledujeme stálé vyrovnávání. Však také Ernst Jandl v jedné básni - v jejich překladu -píše: „napřed jsem se odrovnal/ pak jsem se zas narovnal// pak jsem se odrovnal/ pak jsem se zas narovnal...“ Sólo pro obyčejnou tužku „Kdysi jsem tančila po laně/ vyrovnávala rovnováhu/ výkyvy a přešlapy/ hrozil mi pád/ dnes hrozí shrnutý koberec práh/ naleštěná parketa/ přesto - neváhej a choď!“ píše Bohumila Grögerová ve své zatím poslední „sólové“ knize Rukopis. Se základní situací je čtenář seznámen hned na začátku: „Březen 2006. Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice. Dg: prakticky slepota oboustranně.“ A takto vypadá technika psaní poslepu: „vezmu papír/ nasadím tužku s tlustým hrotem/ s lupou v levičce/ začnu psát velkým tiskacím písmem.“

Civilní verše umožňují sdílet a přitom kladou odpor vciťování. Rukopis opět cosi vyrovnává. Námahu vyvažuje rozkoší ze psaní. Bolest přivoláváním světlých i veselých vzpomínek. Autorka vyjadřuje smutek, že nemůže číst knihy, které potřebuje k životu, a vzápětí vděk přátelům, kteří ji navštěvují a čtou jí poezii i knihy o nových fyzikálních objevech či teoriích. A znova smutek: „Cosi však bytostně postrádám/ chci hledět přátelům do očí.“ A zase balanc: „zklidňující pocit/ rozšiřujícího se čistého prostoru.“

Konkrétní vnímání u Bohumily Grögerové často plynule přechází v hluboké vzpomínky z dětství či v jakési bdělé snění. Fakta nesbírá, chápe se jich fantazií, dívá se na ně zevnitř - to je zvlášť zřetelné v próze Branka z pantů (1998), v níž nález a četba starých otcových dopisů spouští obraznou paměť, která dosahuje až před autorčino narození. V deníkovém Čase mezi tehdy a teď (2004) zas líčí poslední čtyři roky s Josefem Hiršalem - nejen návštěvy nemocnic, ale i jejich sny, které spolu komunikují.

Bohumila Grögerová je stavitelka. K faktům i fantazii přistupuje s velkou kritičností. Při setkání mluví v souvislosti s Rukopisem o škrtání, očišťování. O tom, jak důležitá je pro ni kompozice, řád. Na této útlé knize pracovala dva a půl roku. Zrekapitulovala v ní znovu svůj život. Je to její kniha nejstručnější, soustředěná a prostá - tu průzračnost zachytila výtvarným doprovodem i Adriena Šimotová.

Na autorském čtení Rukopisu se toto úterý sešla řada mladých lidí. Čím je oslovil? Odpověď nejspíš najdeme u Bohumily Grögerové: „Je třeba přimět se dávat věcem kolem sebe smysl,“ zapsala v Trojcestí ve svých čtyřiašedesáti letech. Sedmaosmdesátiletá Bohumila Grögerová váží a očišťuje slova. A věcem kolem sebe dává smysl.

PORTRÉT TÝDNE Bohumila Grögerová spisovatelka a překladatelka Před týdnem obdržela cenu PEN klubu za životní dílo, její kniha Rukopis je nominována na Magnesii Literu

Autor:

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...