REFLEKTOR
Naším nejpopulárnějším kinematografistou zůstává Viktor Ponrepo, jehož prozíravé podnikatelské aktivity a zásluhy jsou znovu připomínány v souvislosti s letošním stým výročím vzniku prvního stálého kina.
VDivadle živých fotografií, jež sídlilo v pražské Karlově ulici číslo 180, usedli premiéroví návštěvníci 15. září 1907. Dnes má dům U modré štiky popisné číslo změněné na dvacítku a místo kina v něm najdeme restauraci Reykjavík. Žádná tabulka ani pamětní deska připomínající slavnou kinematografickou minulost...
Ctihodný občan Dismas Šlambor, skrývající se za novým jménem, se živil tím, že obšťastňoval diváky v Čechách i na Moravě jako eskamotér a magnetizér. V programu Kouzelného divadla poprvé představil „pravý americký biograf“ 30. září 1899 v Českých Budějovicích. O dva roky později předváděl na svých výpravách už pouze „oživené fotografie“, jejichž promítání doplňoval předváděním jiné atrakce – fonografu.
V roce 1904 zanechal kočování a promítal jenom v Praze. Trápilo ho, že nemohl se svým podnikem do centra, které bylo hájeno výhradně pro kinematografické produkce karlínského Varieté. Vymyslel si dobrý trik: povolení získal pro „reklamokinematograf“, a když se večer setmělo, promítal z domu na Perštýně reklamní diapozitivy. Prošlo mu, když mezi ně začal postupně vkládat zábavné snímky.
Na léto příštího roku připravil pan Ponrepo Pražanům novou velkolepou podívanou – první přírodní kino v zahradní restauraci na Klamovce. A když pršelo? Diváci se přesunuli do restauračního sálu.
Dobrosrdečného pána, který pozvolna dosahoval na tehdy kmetský věk padesáti let, už nebavilo ani putování s kinematografem po matičce Praze. A tak se zkusmo usadil od 15. září 1906 na půl roku ve Smečkách, v domě s názvem Na Košíku. Snímků měl dost, program mohl pravidelně obměňovat, takže diváci chodili.
Snad z pověrčivosti zahájil provoz v opravdu prvním stálém kinu ve stejný den přesně o rok později. Svůj primát stihl na poslední chvíli, během roku 1908 začalo hrát v Praze dalších sedm biografů.
První kino nebylo první
Atrakcí kina, kterou nemohla zdolat žádná konkurence, byl jeho bodrý a přívětivý majitel. V počátcích vítal diváky osobně u vchodu, později si nechal hlubokou poklonu ctěnému publiku nafilmovat. Diváky bavil také snímkem, kterému říkal Ponrepovo kouzelnictví. Snímek dlouhý 72 metrů, který zachycoval Viktora Ponrepa jako eskamotéra, se zachoval a je deponován v Národním filmovém archivu.
Hodně nadšenců přilákal do svého biografu vtipnými komentáři, kterým doprovázel projekce. Vladislav Vančura, také návštěvník Ponrepova biografu, viděl v panu Ponrepovi jednoho z poetů okrašlujících všednost života. V povídce Dlouhý, Široký a Bystrozraký zazní při rozmluvě dvou mužů i tato věta: „Pokud si mohu domysliti, zbláznil vás starý Ponrepo, který básníval při své živnosti a měl tak sladký hlas.“
Viktor Ponrepo založil první stálé kino v Praze. Někdy se vlastenecky zdůrazňuje, že to bylo první stálé české kino. Do širšího povědomí se však dosud nedostal objev historika Zdeňka Štábly, který vypátral přemožitele Viktora Ponrepa. Obyvatel Brna, Dominik Morgenstern, otevřel totiž první stálé kino v zemích Koruny české o pár týdnů dříve, 8. června 1907. Sídlilo na náměstí Svobody a jmenovalo se velice vznešeně: The Empire Bio Co. Jednou denně se hrálo jen dětským divákům, naopak dospělé publikum bylo lákáno na uzavřená představení „pikantních filmů“. Ty si mohli zájemci proti zástavě i půjčovat. Jak objevitel zdůraznil: „Plakáty, vstupenky, programy, nápisy byly pouze v německé řeči“. Majitel reklamní kanceláře, který také nejprve s kinematografem kočoval, začal od 1. září 1907 vydávat i náš první filmový časopis. Později otevřel v Brně ještě dvě kina a provozoval i filmovou půjčovnu. Dva měsíce před německou okupací se denunciačně divili v Poledním listu, jak je možné, že Žid ještě může vlastnit dvě nejvýznamnější brněnská kina. Za války byl pak deportován do koncentračního tábora, odkud se nevrátil.
Viktor Ponrepo zemřel v roce 1926. Kino pak vedla jeho neteř, a teprve deset roků po zakladatelově smrti začala promítat zvukové filmy. Diváci na ně mohli chodit až do roku 1950. Přesto kino s Ponrepovým jménem v Praze existuje. Provozuje ho v Bartolomějské ulici Národní filmový archiv. Co na to Brno?
***
Viktor Ponrepo
(1858–1926) Vlastním jménem Dismas Šambor. Vyučil se pozlacovačem, jako kouzelník putoval po českých a moravských městech. Jeden z prvních českých držitelů kinematografické licence provozoval kočovný „pravý americký biograf“. V roce 1907 otevřel v Praze stálé kino. Ponrepův biograf i po vynálezu zvukového filmu hrál němé snímky. V roce 1946 odměněn titulem Průkopník české kinematografie in memoriam.
