Pozítří vyjde dotisk knihy, která z odtajněných ruských archivů popisuje vpád ruských vojsk do Československa. Není bez zajímavosti, že autorem je ruský publicista Leonid Šinkarjov, který v šedesátých letech prováděl po Sibiři Zikmunda a Hanzelku.
Ruský publicista Leonid Šinkarjov dal svému textu poněkud nejasný název Všecko jsem skoro zapomněl... Je to verš z básně Jurije Levitanského. Nasměruje nás až podtitul Pokus o psychologickou skicu událostí v Československu 1968.
Autor byl kdysi dopisovatelem listu Izvestija a potom i jeho redaktorem. Zájem o Československo získal tím, že na Sibiři doprovázel Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda v jejich tatře. Jak připomíná, naši cestovatelé napsali tzv. zvláštní zprávu č. 4 pro Leonida Brežněva, která byla značně kritická a na kterou se nikdy nedočkali odpovědi. Teprve po smrti Jiřího Hanzelky se zjistilo, že muži prohlašující se za pracovníky Akademie věd zasílali svá hlášení soudruhům z NKVD.
Medvědovi na koule nešlapej Ale i kdyby nakrásně Brežněv postřehy našich cestovatelů dostal, nic by se na věci nezměnilo. Generální tajemník ÚV KSSS je tu vylíčen jako sentimentální slaboch, jenž neskrýval své dojetí a slzy, jež mu stékaly po tváři. Když dal např. příkaz ke vstupu vojsk k nám, dostal zprávu, že jsou u nás na prázdninách sovětské děti. A protože sovětští generálové byli přesvědčeni, že po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa „armáda NATO překročí hranice“, zaplakal prý nad sovětskými dětmi, které považoval za ztracené.
Ale vyprávění se vrací občas až do dávné minulosti. Mnoha lidem zamotalo hlavu jméno Svoboda. Ten přece patřil za občanské války k „bílým“! Teprve dodatečně se zjistilo, že šlo o jiného Svobodu než Ludvíka. Šinkarjov líčí naše cestovatele v jistém smyslu jako naivní - stále věřili v upřímnost ruské strany, která však za sebou měla léta stalinského teroru, zatímco Brežněv byl člověk spíš omezený. A jelikož nerad četl, předal jejich zvláštní zprávu poradcům. Ti ji označili za protisovětskou, nepřátelskou, a on podle toho jednal - zapojil do akce proti našim cestovatelům i sovětské velvyslanectví v čele s Červoněnkem a od té chvíle měli Hanzelka a Zikmund cestu do Sovětského svazu zakázanou. Akademik P. A. Kapica na to řekl svému synovi: „Vidíš to, velkému medvědovi se musí šlapat na koule opatrně.“
V tomto úseku dějin se „naše civilizace dostala do područí sebestředných omezeností, samozvaných světovládců“. Moudrost uvolnila své místo bojovnosti. Brežněv v půli srpna 1968 náhle začal zadrhávat v dikci, pociťoval nevolnost, jazyk mu těžkl a ruka, kterou si podpíral hlavu, mu poklesla. Přivolaný lékař konstatoval, že byl utlumený, neadekvátní, cosi blekotal jako ze sna, marně se pokoušel vstát. Byl to důsledek uspávacích prostředků, které bral pro uklidnění. K návratu do života mu nejvíc pomohli jeho ideově blízcí V. Gomulka, W. Ulbricht, J. Kádár a T. Živkov, kteří naléhali na to, aby zásah proti kontrarevoluci v Československu byl urychlen.
Sehnáním „zvacího dopisu“ byl pověřen Pjotr Šelest, a ten ho také snadno získal v okruhu Vasila Biľaka. I předání tohoto zvacího dopisu nepostrádá ironický kontext: Šelest ho přijal od Biľaka na záchodě, takříkajíc utajeně. Dubčekův konzultant Ivan Synek Brežněvovu konzultantovi Alexandru Bovinovi namítl, že vojensky zardousit Čechy a Slováky se Rusové neodváží. „Nejenže se odvážíme, ale uděláme to, a buď zdráv!“ vybuchl Bovin v -Čierné nad Tisou. Tady je nutno připomenout, že po XX. sjezdu KSSS se i tady vynořili zastánci tržního hospodářství a v jejich čele G. Lisičkin, který měl blízko k Otovi Šikovi. Když se Lisičkin v cizině dozvěděl o vstupu vojsk do Československa, zatelefonoval do Pravdy. Ozvalo se: „Tak co ten váš žid?“ „On není žid.“ „Takže židovka je jeho žena...,“ zaznělo v telefonu. Když se Šelesta zeptal Oty Šika, proč Kriegla neustále izolují, „Šelest ukázal na jeho nos a zvolal: Proto!“. V genetické paměti národů žijí dál tyto předsudky a pochybnosti.
Odpusť nám, Praho Vzpomínám si na zesnulého přítele Ivana Kubíčka, když mi vyprávěl, jak mu sovětští vojáci v Ostravě hrozili smrtí a poté ho autem zavezli v noci kamsi do lesa. Nechtělo se tomu věřit, zdálo se mi to přehnané. V této knize však je i tato epizoda zaznamenána, jejím původcem nebyl nikdo jiný než právě zmíněný Pjotr Šelest. Já měl v té době povzbudivější zkušenosti. Určená skupina vojáků měla za úkol najít redakci pobuřujícího týdeníku Literární noviny. Ale protože sovětská Litěraturnaja gazeta sídlila v prostorných budovách, domnívali se sovětští vojáci, že i my zaujímáme nějaký komplex budov, zatímco my pracovali ve zchátralé vilce na spadnutí. Nás prostě nenašli, a tak se spokojili s tím, že zabrali budovu Československého spisovatele na Národní třídě. Svinčík po nich uklízeli zaměstnanci celé dny.
Sovětští vojáci, jak vzpomíná Šinkarjov, nechápali, proč je Češi a Slováci ignorují. Lidé jen volali: „Proč nás okupujete? Co jsme vám udělali? Jděte domů, čeká vás Nataša apod.“ Dnes už ten lidový odpor chápou i ti, kdo byli tehdy uráženi. Výsadkář Něfedov, jeden z nich, dnes do diktafonu pravil: „Odpusť nám, Praho...“ Není sám. I zestárlí generálové s ohnutými zády, jak se dovídáme, cítí někdejší přepad naší země jako krutý žert dějin, jako životní omyl.
Leonid Šinkarjov dovádí své vyprávění až ke zvolení Václava Havla prezidentem. Je to kniha mimořádných kvalit, pečlivě dokumentovaná, která se čte jako prožité dobrodružství.
Leonid Šinkarjov: Všecko jsem skoro zapomněl...
Akropolis, Praha, 2009, 319 str., přeložili Ludmila Dušková a Václav Daněk
