Tak by se dala shrnout látka do češtiny přeloženého románu Očista estonsko-finské autorky Sofi Oksanen.
Některé knihy na sebe strhnou pozornost hned po vydání, jiné mají tendenci upadnout v zapomnění. Mezi ty druhé u nás patří bohužel román Očista, díky němuž se ze Sofi Oksanen stala spisovatelka s mezinárodní reputací. Už z počátku knihy se ukazuje jako zřejmé, že sám námět v sobě skrývá nejednu svízel: příběh z totality slibuje velké drama, přesto mnohé z tohoto ranku se už okoukalo a čtenář už leccos nepovažuje za tak atraktivní, natož překvapivé. A dále: mám za to, že zkušenost s totalitou v malé zemi a vypořádávání se s ní je povětšinou svázáno se hřbetem té které národní literatury – obvykle se nejedná, v našich poměrech naprosto nikdy, o masivně překladovou záležitost. Otázka, kterou si český čtenář může položit, tedy zní: Nosí zdejší vydání Sofi Oksanen dříví do lesa? A je Očista natolik výjimečná, že ji lze bez problému uvádět do jiných kulturních souvislostí?
Za svobodné Estonsko!
Píše se rok 1992, rok po znovunabytí nezávislosti Estonska. Aliide, tehdy už stará paní, najde ležet před svým venkovským stavením zbědované ruské děvče. Později se ukáže, že je pojí pozapomenuté, během dějin poskvrněné příbuzenské vztahy, ale to ony samy zatím nevědí. Zatímco Zara utekla svému „poručníkovi“, který kšeftuje s bílým masem, a chce se před ním u Aliide skrýt, příběh Aliide začíná už ve 30. letech, kdy se zamiluje do stejného muže jako její sestra Ingel. Tato linie vyprávění se také ukazuje jako nosnější, neboť sleduje příběh sester zasazený do historické perspektivy deseti, potažmo čtyřiceti let: po vyhnání Němců po válce nastanou tvrdé časy sovětizace země a Hans, onen mladík, za něhož se Ingel mezitím provdala, se schovává v domácím úkrytu jako nepřítel komunistické strany.
Brzy seznáme, že knize takzvaně „nechybějí ambice“. Nejen proto, že zachycuje komplikovaný psychologizující příběh v monstrózní době, ale i proto, že ve skrytu předpokládá samu očistu čtenáře tím, že se na stránkách knihy pokusí vyrovnat s nelehkou minulostí. Očista je srozumitelná za tu cenu, že nám občas unikne některá historická souvislost, naproti tomu praktiky komunistické strany a souvislosti reálného socialismu jsou natolik provařené, že se v knize dá, ačkoli je mnohé říkáno jen napůl úst, sotva ztratit. Přenositelné do jiných kontextů jsou pak především hrůzy totality: ať už jde o výslechy a mučení Aliide kvůli Hansovu ukrývání, nebo o „styronovskou“ volbu Aliide, která se rozhodne zachránit svého vyvoleného, ačkoli zapříčiní odsun Ingel a její dcerky do sibiřského lágru.
Na práci s pohotově skicovanými motivy, které v knize většinou rychle mizí, jako se objevily, si nejlépe všimneme, jak Oksanen servíruje čtenáři skryté významy takříkajíc až pod nos. Bedlivě hlídá, kdy který význam použít, a pečlivě je v knize rozmísťuje: významný je například motiv mouchy. To se ale posléze ukazuje jako kontraproduktivní, protože např. fakt, že Aliide vede tajná policie ve svých spisech jako agenta Mouchu, už nechává čtenáře zcela chladným.
Fantazie má krátké nohy Zbývá příběh Zary, který by vydal na samostatnou kapitolu, bohužel z knihy tu nejslabší. Zara uprchne na Západ za lepším živobytím a začne pracovat pro ruského pasáka s nevybíravými manýry. Scény sexuálního násilí doprovázené „chlípnými“ dialogy připomínají dvacet let staré kriminálky potýkající se se špínou velkoměsta, u nichž si spíš dnes člověk povzdechne nad jistou jalovostí. U kapitol věnovaných Zaře není pochyb o tom, že realita nejstaršího řemesla, ať už v Rusku, či jinde na světě, by psychologickou hodnověrnost příběhu s jistotou převálcovala. Očista v sobě skrývá touhu odhalit čtenáři dramatický příběh tří žen, konfrontovaných s totalitním režimem, je to příběh podávaný v gestu, které je cílené na soudobou společnost. Poptávka po takovém vyprávění, které má nebývale mnoho společného i s českými dějinami, překvapivě ukazuje, že jím lze překračovat hranice. Zcela zákonitě se proto nabízí otázka, kde zůstalo ono množství překladů povídek Jana Balabána, Topolovy Noční práce nebo rodinných rozhovorů Emila Hakla. Ta otázka se ve světle Očisty jeví jako velmi sugestivní.
Sofi Oksanen: Očista
Překlad Jan Petr Velkoborský.
Odeon, 304 stran
O autorovi| PETR VANĚK, Autor je překladatel
