Sobota 28. května 2022, svátek má Vilém
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Když člověk už nezvládá život

Česko

Těžkomyslnost je podle myslitele Romana Guardiniho příležitostí k proměně - a umění od Danta po Chaplina o tom svědčí

Právě před čtyřiceti lety zemřel spisovatel, teolog, estetik a kněz Romano Guardini. Jedna z mála knih, které se z jeho rozsáhlého díla dočkaly českého překladu, nabízí v temných podzimních dnech téma velice příhodné: pojednává o těžkomyslnosti. Guardini v ní těžkomyslnost rehabilituje jako nadějný životní moment.

Kdo to vlastně byl Romano Guardini, člověk veselého italského jména, který podstatnou část svého díla napsal v němčině, a to vlastně nedaleko našich hranic - v Bonnu a Mnichově? Své italské příjmení Guardini (z italského la guardia) přetlumočil na počátku svého publikování do německého Wächter čili „strážce, hlídač“ a příležitostně jím také podepisoval své literární a teologické práce. Narodil se 17. února 1885 ve Veroně. Jeho otec byl Ital, matka pocházela z jižních Tyrol. Už rok po Romanově narození se rodina přestěhovala zpět do Německa, do starobylé Mohuče. Malý Romano hovořil doma s rodiči italsky, ve škole německy. Dramatický vývoj jeho osobnosti ho však teprve čekal. Po gymnáziu studoval dva semestry chemie v Tübingenu a tři semestry národního hospodářství v Mnichově a Berlíně, což mu ani v jednom případě nepřineslo uspokojení.

Nikoliv smutné, ale ne příliš radostné dětství, poznamenané přísnou matčinou výchovou, způsobilo počáteční chaos v Guardiniho životním zaměření. Směr mu dala až konverze v roce 1905. Téměř ihned a živelně začíná studovat teologii, nejprve ve Freiburgu, poté v Tübingenu a konečně zase ve Freiburgu (jedním z jeho kolegů tu byl například filosof Martin Heidegger), kde také dosáhl doktorátu teologie. Čekala ho duchovní kněžská služba takzvané první linie - v Heppenheimu, Darmstadtu, Wormsu a jako vojenského kaplana v dobách první světové války také v Mohuči.

Bonnská habilitace (1922) mu otevřela svět univerzitního prostředí, a to ve dvou dimenzích, u něj neoddělitelných: v práci vysokoškolského profesora a zároveň duchovního správce a přítele studentů. Právě pro ně začal formulovat nové principy duchovního křesťanského života, který byl hluboce ovlivněn hrůzami první války. Jsou jimi duchovní obnova, moderně pojaté bohoslužby, přednášky, divadelní představení, tanec nebo četba náboženské literatury a poezie. Guardini se stává na celý život útočištěm mnoha hledajících, zraněných a tázajících se, mezi něž lze počítat i jeho příležitostné posluchače na univerzitě - mimo jiné i teologa Hanse Urs von Balthasara nebo filosofku Hannah Arendtovou.

Guardiniův odkaz je zřetelný i v jeho dalším působišti: na hradě Rothenfels, kde se až do příchodu nacismu účastnil života mládežnického spolku Quickborn. Opravdovým bojem a pozvednutým hlasem proti nacismu byla mimo práci s mládeží také jeho kniha Pán (Der Herr, 1937), v níž nikoho ze čtenářů nenechal na pochybách, kdo pro něj je a má být i pro celý národ skutečným vůdcem.

Kromě celoživotní akademické práce zůstal až do konce života (zemřel 1. října 1968 v Mnichově) věrný literární tvorbě, překladům a - v nejlepším slova smyslu -aktualizaci a popularizaci zásadních filosofických, antropologických, etických a rovněž estetických témat. Načas ho jeho myšlenky přivedly i do nepřízně církevních úřadů (a nebyl v tom ohledu jediný; dalšími byli kupř. Marciano Vidal, Marie-Dominique Chenu, Yves Congar, Henri de Lubac, Pierre Teilhard de Chardin, Edward Schillebeeckx, Bernhard Häring či Hans Küng). Papež Pius XII. ho však roku 1952 jmenoval prelátem a o třináct let později byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem, což však Guardini velmi zdvořile odmítl.

Hodnota Guardiniho literární práce -více než šedesát knih a přes sto zásadních teologických prací - je dnes nezpochybnitelná a budí stálý zájem světových nakladatelů, mezi nimiž dominuje Katolická akademie v Bavorsku vydáním celého Guardiniho díla. Na větší nakladatelský český počin Romano Guardini stále čeká. O živosti jeho myšlenek, které daleko překračují rámec církve, však dostatečně svědčí i jeho útlá práce Těžkomyslnost a její smysl. Ta vyšla v českém překladu Františka Pastora dokonce dvakrát - poprvé ji vydala Marta Florianová v roce 1932 ve Staré Říši, podruhé v roce 1995 olomoucké nakladatelství Votobia.

Zklamání pro srdce Trudnomyslnost, bolest duše, těžkomyslnost, splín představují hmatatelný stav prázdnoty, ze které na první pohled nemůže povstat nic dobrého ani krásného. Harmonie ducha a rovnováha sil se rozviklává a to nejvzácnější, co v sobě člověk vypěstoval, dostává zejména v podzimní nostalgii nádech nepotřebnosti a zmaru. Slovy Romana Guardiniho „Člověk už nezvládá život. V návalu kupředu není s to udržet krok“. Na věci, které by měly být uskutečněny, nezbývá správný čas. Vztahy k druhým mohou být zraňovány třebas jen tím, že osvěžující síla slunce a radost z letních dní mizí jakoby v nenávratnu.

Úzké rozpětí pozdě začínajícího a brzy zas končícího dne odkrývá, proč se lidská mysl, zmalátněná duševní tíží, depresí a únavou, cítí tak nekonečně sama. Viditelný konec krátkých dní je totiž daleko více než jen chronologickým odpočtem času, který se po krůčkách blíží k dalšímu slunovratu.

Zřetelné zúžení času ukazuje na omezenost, ohraničenost a konečnost v jejím, řekli bychom, metafyzickém rozměru.

Každá konečnost, říká Guardini, „je nedostatkem, prázdnotou a zklamáním pro srdce“. A bere-li taková konečnost na sebe stále více podob, mohou i podzimní chvíle být k neunesení. Člověk touží jen přežít do dalšího jara. Pokud se však takovému přání oddá, může začít žít životem nikdy nekončícího podzimu a šedých dní bez ohledu na roční období. Co potom? Odevzdat se bolesti, nedůvěře a nevíře v sebe samého? Romano Guardini ukazuje na možnost proměnit trudnomyslnost v hodnotu, která je z podstaty pozitivní.

Dějiny myšlení, ale i všední lidské osudy ukazují, že zdravé a zralé plody takové proměny skutečně existují. Jobovy nárazy života si přitom nevybírají podle předem určeného klíče - přicházejí k lidem malým i velkým, známým i neznámým, k mocným i chudým, věřícím či hledajícím, naoko dobrým nebo naoko zlým. Lidská spravedlnost v takovém údělu není. Ale může v nich být jakási vyšší spravedlnost a smysl nám dosud neznámý. Příkladem vzepětí v časech skoro beznadějných jsou dopisy německého evangelického teologa a protihitlerovského bojovníka a poté i odsouzence k smrti Dietricha Bonhoeffera z nacistického vězení, v nichž - na dosah blízkého konce - formuluje nadějeplné myšlenky a vize nové, spravedlivější a jednotné společnosti a církve.

Ale také naše každodennost a nejbližší nám dokazují, že v běhu těžkomyslných dní absolutní zoufání nejen nevítězí, ale naopak se často obrací do větší citlivosti, obezřetnosti a hlubšího vnímání. Rodičovské starosti, které dítě častokrát chápe jako cosi „nezměnitelné, velmi hrozné a bolestné“, čemu nerozumí a z čeho má strach, se v pozdějších vzpomínkách leckdy jeví jinak: jako výraz lásky, altruismu, nesobectví, laskavého vztahu k druhému.

Podobné zkušenosti přináší i přátelství. Těžkomyslného přítele neděsíme hrůzami, jež mohou nastat, ani ho nekonejšíme melancholicko-dobráckými průpověďmi o tom, že by mohlo být ještě hůř. Věrné přátelství pomáhá daleko více objevovat, z čeho bolest pramení, ale i to, co je v tom samém okamžiku v člověku kladného, tvůrčího, nadějného a schopného racionálně přemýšlet, usuzovat, hodnotit, a tedy dál žít. Kdyby totiž z nárazů života - z těžkomyslnosti i nezadržitelné radosti - nevzešla změna lidského chování a ujasnění priorit, lze se pak domnívat, že se tak stane v dobách, kdy člověku jakoby vůbec nic neschází?

Násobení a dělení Příklad, který nelze pominout, dává umění a tvůrčí práce, jež vznikají z nezbytnosti. Vnikdy nekončící, kratochvilné bezstarostnosti mohou totiž i vznešené a velké chvíle nebo myšlenky lehce zplanět. Naopak v okamžicích, kdy se z hloubi těžkomyslnosti dramaticky vynořuje energie uchovaná, skrytá a potlačená, působí radost a uspokojení skoro slavnostní.

Stačí si vzpomenout na hluboce smutného, v dětství ztrápeného génia Chaplina. Jeho tulák je dokonalou syntézou obojího: přetékající radosti ze života a těch nejmenších, sotva viditelných věcí i vztahů, a zároveň téměř hmatatelné melancholie a duchovního zmaru, z nichž se zrodily příběhy nadčasové a inspirující. V jeho Světlech velkoměsta je svět těžkomyslnosti celý ve své nahotě, srozumitelný a podobný tomu, co prožívá mnoho lidí - záchvěvy smutku a ponížení, kterým ale nechybí takřka biblická naděje, že na člověka nebude naloženo víc, než unese.

Z podstaty toho, co Guardini nalézá u Danta, tedy z la grande tristezza, z velkého lidského žalu, najednou vzchází dlouho neprožité a neviděné světlo, slunce, jas, v němž lze zahlédnout, mnohdy neomylně, skutečnou la grandezza - velikost, jednotu, přesah. Právě v této vteřině proměny můžeme ucítit, kde a proč nás pobolívá to, co se umělci všech věků pokoušejí zachytit. Kdo, kde a proč nás bolí - vlastní já, vzácný přítel, láska, starost nebo víra -a proč nás, v okamžicích možná nejméně vhodných, bolí někdy i sama velikost, sama naděje, nebo dokonce sám Bůh? Tato p r o m ě n a o v š e m představuje možnost, nikoliv jistotu. A jejím smyslem není výtrysk vlastního génia, je darem pro druhé.

Těžkomyslnost, jinak řečeno váha osudu a vědomí vlastní křehkosti, tedy zdaleka nesouzní s negací. Člověk, kterého Romano Guardini nazývá „rozptýleným“ do vnějšnosti, se pokouší v různých formách a různými způsoby dosáhnout „vnitřní gravitace duše k velkému Středu“ a zakusit opět něco z tíže, která se v dobách napohled pokojných a zdárných bohužel rozmělňuje do čehosi, co je až groteskně vážné a zasmušilé, ale v čem opravdová hodnota není. Romanu Guardinimu nesplývá tma a tíha těžkomyslnosti s protikladem ke „světlu“ - k radosti a pokoji, nýbrž je mu „živou protihodnotou světla“. Mezi oběma - světlem a tmou - existuje jakási magická přitažlivost, která se v jiném ohledu ukazuje jako přitažlivost fenoménů, ze kterých člověk, a nejen umělec, čerpá.

Tím se také uvádí na pravou míru obecné mínění, že člověk duševního bolu je člověkem obvykle nedobrým, tvrdým, či snad krutým. Není většího neporozumění, než je tohle. Největší krutost totiž povstává jedině ze zoufalství, které si - doplňuje Guardini -„již neumí pomoci“. Ale šedavé dny lidského stesku pocházejí z jiného světa. Uvolňují cestu nashromážděnému poznání, vůli a citu, jejichž soutok by měl být napořád a jedině dobrý - ke mně samému a zvláště k druhým -, a nadto smířlivý, vděčný a vlídný k právě prožité a proměněné minulosti, která se ještě před chviličkou jevila jako živelná moc sebedestrukce a zmaru. Člověk totiž obyčejně nezraje ve svém duchu jen tím, co na něj neovlivnitelně a osudově doráží (nemoc, žal, bolest, smrt, zoufalství, ponížení), ale zdaleka více tím, nakolik tomuto „osudovému“ svobodně a statečně ukáže vlastní hloubku.

Negativa těžkomyslnosti jistě není vhodné bagatelizovat. Dávné i současné závěry psychoanalýzy a psychologie dokládají, že jde o problém mnohovrstevnatý, hodný pozoru a jemných analýz. Jenže člověk je víc než analýza a prostý souhrn či součet „dobrého“ a „zlého“, radostného a těžkomyslného. Paradoxně se skrze vše velké, co ho potkává, násobí jeho schopnosti a důstojnost, aby se pak o ně dělil s ostatními. Žádné kupecké sčítání a odečítání, nýbrž dynamika násobení a pokora dělení! Svědčí o tom i životní příběh české profesorky dějin umění Růženy Vackové. V dobách šestnáctiletého komunistického žaláře se neuzavřela do sebe, ale násobila pro druhé to nejlepší, co uměla a čím byla, a dělila samu sebe mezi všecky lidi, spoluvězeňkyně bez rozdílu.

A jaký je smysl oné donekonečna překonávané propasti mezi těžkomyslností a radostí a jaký je smysl těžkomyslnosti samé? Obecné odpovědi zde neobstojí. I kdyby se z bolesti duše nezrodila geniální tvůrčí idea a z člověka se nestal světec na půli cesty, není třeba zoufat. Tato bolest není paradoxně ničím jiným než svébytným projevem opravdového zdraví a podivuhodně složité a půvabné lidské osobnosti. Privátně či módně naordinovaná těžkomyslnost a skrze ni doširoka zamračené dni rozhodně nezaručují intimní proměnu, natož jistotu rozetnutí různých gordických uzlů, tím méně jistotu spásy. Tyto hluboké nárazy života se nedají vyprosit, vyvzdorovat ani vymodlit. Jsou darem a milostí pro toho, kdo se stává průvodcem druhých a služebníkem hledajících. Nechť posoudí, „kdo zakusil“, říká Romano Guardini. A kdo zakusil, ať svým duchem a dílem pokorně promění druhé.

***

Viditelný konec krátkých podzimních dní ukazuje na omezenost, ohraničenost a konečnost i v jejím metafyzickém rozměru. Každá konečnost, říká Guardini, ,je nedostatkem, prázdnotou a zklamáním pro srdce‘.

V Chaplinových Světlech velkoměsta je svět těžkomyslnosti celý ve své nahotě, podobný tomu, co prožívá mnoho lidí -záchvěvy smutku a ponížení, kterým ale nechybí naděje, že na člověka nebude naloženo víc, než unese

Podle obecného mínění je člověk duševního bolu člověkem obvykle nedobrým, tvrdým, či snad krutým. Není většího neporozumění, než je tohle. Největší krutost totiž povstává jedině ze zoufalství, které si - doplňuje Guardini - ,již neumí pomoci‘.

O autorovi| Zdeněk A. Eminger teolog, Autor je teolog se zaměřením na etiku. Napsal knihu Teologie a kultura (2008).

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!